Když mi otevírá vrata od své dílny, tuším, že se ocitnu pro mě v úplně neznámém světě. A tušení se vyplnilo. „Tak vás vítám v mém království,“ říká po vstupu do dílny nožíř Milan Pokorný.

Nožířskému řemeslu se učil u mistra Buddy Westona. Obor se vyvíjí hrozně rychle, Pokorný se zaměřil na moderní materiály. Nožů vyrábí méně, ale zaměřuje se na propracovanost, detail a složitější struktury v čepeli.

„Dělám technologicky špičkové nože s vysokým podílem ruční práce. Vkládám do nich svůj čas i energii. Dokážu i říct, jakou audioknihu jsem při výrobě konkrétního kousku poslouchal,“ popisuje svou tvorbu. Jeho záběr je poměrně široký, poslouchá vše od dobrodružných příběhů přes science fiction a fantasy až po klasiku či romány z prostředí koncentračních táborů.

Na výrobě nožů má rád pestrost práce. Při broušení „vypíná hlavu“, zkoncentruje se a brousí. „Já už mám nabroušených hodin, jedu ten pohyb automaticky a soustředím se jako odstřelovač,“ upřesňuje. Jiné činnosti zase provádí třeba ve tři ráno, kdy si hraje s barvami či přemýšlí nad celou kompozicí. V tu dobu ví, že ho nebudou rušit žádné telefonáty či zprávy na Messengeru a může se na to plně soustředit. To zjišťuji na vlastní kůži, když mu každou chvíli pípne upozornění v počítači.

Míjíme stůl s vystavenými noži a já beru jeden do ruky. „To je DAFY neboli vojenský nůž na přežití. Používá se jak k sekání, tak i k jemnějším pracím. Původně byl vyrobený pro vojáky 4. brigády rychlého nasazení. Nyní je sériově, ale stále ručně vyráběn jak pro další příslušníky ozbrojených sil, tak i zájemce-civilisty,“ popisuje tento kousek Pokorný.

Nůž opatrně vracím zpět do pouzdra a přesouvám se k „bezpečnějšímu“ typu. Tím jsou zavíráky, které na první pohled učarují i mně jako laikovi svým vizuálem. „Dříve jsem realizoval i některé návrhy na přání zákazníka, teď jsem se posunul do fáze, kdy si jedu po své linii. Stále k tomu přistupuji s pokorou, ale pokud mi zákazník nepadne do oka, tak mu nůž nevyrobím,“ doplňuje nožíř.

Přechází k truhle a po jejím otevření v ní mohu zhlédnout různé fosilie jako koprolit (fosilní výkal zvířat a lidí z prehistorického období), dále meteorit, mamutí stoličku či šlachu z krávy. „Stále mě překvapuje, z čeho všeho lze vyrobit rukojeť nože. Materiál si kupuji na eBayi či na nožířských výstavách a snažím se různě experimentovat,“ svěřuje se.

Před dvěma lety se rozhodl udělat další krok a spolu s kolegou Markem Procházkou založili kovárnu Futuron Forge. Dlouhou dobu pracoval s materiálem od švédské firmy Damasteel. „Postupně mě to přestalo bavit, protože během broušení odhaluji struktury a věděl jsem, že výsledky budou stále stejné. Pak jsem začal odebírat od americké firmy Nichols Damascus. U ní byl zase problém v tom, že linie ostří nedržela ve středu čepele,“ popisuje.

Futuron Forge na facebooku

Zatímco dříve se používala uhlíkovka, která snadno podléhala korozi, přešlo se na práškové nerez oceli, které poskytnou čepeli lepší vlastnosti a skvělé řezné vlastnosti. „Rádi si říkáme alchymisté 21. století, protože vyrábíme kvalitní kompozitní materiály jako například titanový damašek (Moku-Ti), nerezový damašek s jádry z práškové oceli či damaškové zirkonium (Zircu-Ti),“ doplňuje Pokorný s tím, že část produkce používá pro vlastní spotřebu a zbytek distribuuje do celého světa.

Patří k jedněm ze sedmi výrobců nerezových damaškových ocelí na světě. V České republice jsou jediní, dva jsou ve Spojených státech amerických, dále v Rusku, Německu, Švédsku a Japonsku. Snaží se udržet na světové úrovni, spolupracují například i se společností Apple. „V našich ocelích se snoubí san-mai konstrukce. Přeloženo z japonštiny to znamená tři vrstvy. Ve středu je řezivá prášková ocel a na bocích damašek. Drží to střed a vytváří povedené struktury,“ líčí Pokorný a přitom mi pro lepší představu podává jeden z tovarů.

Jak sám přiznává, výroba nožů není jen o sezení v dílně, ale o schůzkách s chemiky či dělání analýz na webu. Dlouho mu i trvalo, než si sám připustil, kam až se za těch několik let dostal. „Teď mohu říct, že jsem svého cíle dosáhl. Před pěti lety jsem ani nevěděl, že se vrhnu do nerez ocelí, přišlo mi to nereálné. Jsem hodně na špici a chci vytrvat,“ nastiňuje své plány Pokorný.

Nápadů a projektů má v hlavě na léta dopředu. „Svou práci mám rád a jsem na ni hrdý, vnímám ji nejen jako řemeslo, ale zejména jako umění. Mám štěstí, že se mi koníček stal prací a stále mě baví,“ uzavírá Milan Pokorný.