Kliknutím zvětšíteJste velmi aktivní nejen v distribuci roušek a dezinfekce, ale i v uklidňování občanů prostřednictvím webu a e-mailů. Na poměry tak malé obce nepochybně nadstandardně. Vychází tato čilá komunikace z vaší povahy?
Není to jen o mně, ale o celém zastupitelstvu. Cestu informovanosti občanů jsme nastoupili už v dobách, kdy nebyla žádná krize. Informační newsletter dostávali lidé minimálně jednou měsíčně. Po vypuknutí této krize se samozřejmě intervaly zkrátily. Ze začátku jsem psal aktuality zhruba každé dva dny. S přibývajícím množstvím informací začala být složitější orientace v nich. Proto se v každé nové zprávě pokoušíme nějak shrnout, jaký je aktuální stav, co se děje, kde lze získat doplňující informace. A na konec vždy přidávám vtip pro odlehčení a dobrou náladu.
Jak se u vás vyvíjela situace s ochrannými prostředky?
Roušky na začátku tohoto příběhu nebyly ani v Doubici. Několik dam se proto rozhodlo je šít. A zase jde o ženy z obou skupin – s trvalým pobytem i chalupářky. Začaly šít poměrně rychle a ve velkém množství. První roušku jsme každému doručili v řádu několika málo dnů. Teď jsme na tom tak, že všichni jsou bezpečně zásobeni. Nově příchozí dostávají okamžitě dvě roušky na osobu a máme i dostatečné zásoby. Z krajského úřadu nám dali do naší vesnice všeho všudy deset jednorázových roušek. My jsme ale ani po ničem nevolali, věděli jsme, že je lepší nejdříve zásobit zdravotnická zařízení. Snažili jsme si pomoct sami. S dezinfekčními prostředky nám ohromně pomohl Rumburk jako naše obec s rozšířenou působností.
V jedné z pravidelných elektronických zpráv jste také poděkoval za „přijetí všech sousedů chalupářů, kteří vyhledali v Doubici útočiště v této složité době“. Strach ze zanesení nákazy z velkoměsta a z něj plynoucí antipatie k „lufťákům“, které se projevují i na českém internetu, tedy zdá se Doubici neovládly?
Ze začátku jsme tady registrovali nějaké lehké obavy z toho, že sem přijede někdo nakažený. Ve finále se ukázalo, že první a doufejme i poslední výskyt onemocnění ve vesnici nebyl ani u chalupáře. My se ale po celou dobu tohoto i předchozího zastupitelstva jednoznačně snažíme stmelit celou vesnici dohromady. Je v podstatě jedno, jestli jste chalupář nebo trvale žijící obyvatel. Žijeme tu na jedné hromadě a chováme se k sobě hezky. Nepochybovali jsme tedy ani vteřinu o tom, jak se v této krizi chovat. Lidé, kteří tady mají chalupu, sem patří. Naprosto normálně a přirozeně. Máme tu i lidi, kteří mají trvalé bydliště v Praze, ale tráví tady celý rok. Jestliže všichni, kdo v této vesnici jsou, dodrží jakousi základní disciplínu hygieny a neshlukování se, tak s tím v podstatě nemáme žádný problém. Ti lidé žijí ve svých domech, na svých zahradách. To není nic, co by někomu mělo z mého pohledu překážet.
Vzpomínáte si na novinové články, které vyšly před lety o Doubici a jejím údajném rozdělení na dva tábory? Mělo jít na jedné straně o starousedlíky, na straně druhé o jakési detašované působiště „pražské kavárny“.
Vzpomínám si na to, ale nemyslím si, že by to byla tak úplně pravda. Jen se vytrhlo z kontextu pár hlasů, které takto hovořily. Já mám radost, že se spolu přátelíme. A jestli se to nějak mění v čase? Tak samozřejmě někdo přijde, někdo odejde. Nemyslím si ale, že by tu bývaly nějaké války, které teď nejsou. Občas se mohla vyskytnout určitá nevraživost, někdo to třeba hůře nesl. Teď je možná situace celkově klidnější. A hlavně se už na tyto věci nikdo ani tolik neptá.
Doubičákům s trvalým pobytem nabízíte v souvislosti s koronavirem bezúročnou půjčku do 50 tisíc korun. Předpokládám, že na to máte rezervy v rozpočtu. Jste v dobré ekonomické kondici?
Ano. Jsme připraveni tímto způsobem pomoct každému, kdo přišel o zdroj obživy nebo se dostal do finanční tísně. A už jsme to udělali, finanční pomoc jsme poskytli. Shodli jsme se se zastupiteli, že máme dostatečně naspořeno, abychom dokázali pokrýt i tyto záležitosti. Máme naspořené slušné peníze a dokážeme plánovat i další rozvoj obce tak, aby nás to nebrzdilo. Snažíme se při tom využívat různých dotačních titulů tak, aby byly naše peníze využívané na spoluúčasti a podobně. Svými penězi podporujeme dotace, o které žádáme. Roční rozpočet Doubice je do čtyř milionů korun a výrazná většina příjmů pochází z rozpočtového určení daní. Doubice je oblíbená turistická destinace a má několik hospod i ubytovacích zařízení. Poplatky z pobytu nám „přihazují“ do rozpočtu maximálně několik set tisíc ročně. Není to žádná závratná položka, na které bychom byli závislí.
Jak přistoupili k této krizi kolegové starostové z regionu? Mají ostatní obce na Rumbursku dostatek ochranných prostředků a podobně?
Na začátku jsme se to snažili nějakým způsobem koordinovat a pomáhat si navzájem. To znamená, že když jsme třeba v Doubici v určitý moment měli menší přebytek roušek, tak jsme dokázali pomoct jinde. Byť to nebyla příliš významná podpora. Ze začátku byla pochopitelně největší poptávka po rouškách v nejlidnatějších sídlech - v Rumburku či Šluknově. A tam zase pomáhaly menší obce jako Lipová nebo Dolní Poustevna. Tam dokázali zmobilizovat šicí síly během krátké chvíle a dozásobit i ta větší města. Koordinace se tedy daří, postupujeme dá se říct jednotně. Na krizových štábech společně řešíme nejen prevenci proti koronaviru, ale také bezpečnost, nezaměstnanost a další související záležitosti. Hodně pomáhá i senátor za Děčínsko a někdejší starosta Krásné Lípy Zbyněk Linhart. Pomohl například sehnat dezinfekci pro školy či nemocnice ze sousedního Libereckého kraje. Koordinační funkci převzala Charita Šluknov. Ta shromažďuje jednak požadavky jednotlivých obcí a jednak jejich přebytky, což umožňuje nějakou efektivní výměnu.
V Doubici má už několik let chalupu rodina Karla Gotta. On sám zde na sklonku života trávil dost času. Proslavila jeho přítomnost vaší vesnici?
V prvním boomu bezesporu ano. Když se zjistilo, že tady bude Karel Gott stavět, tak ta zpráva proběhla všemožnými médii. Začala sem kvůli tomu jezdit spousta lidí. Doubičáci ale stojí nohama na zemi. Nějak jsme se z toho nezbláznili. S panem Gottem jsme měli přátelské vztahy. A nemyslím jen zastupitele. Chodil mezi nás do hospody a bylo to normální sousedské soužití.
Doubice mívala v minulém i předminulém století kolem tisícovky obyvatel. Dokážete si představit, že by se do takového stavu zase jednou vrátila?
Ono tady reálně kolem tisícovky lidí často v jeden moment je. Když zase počítáme chalupáře, z nichž mnozí zde tráví nejen víkendy, ale třeba celé léto. Stabilní stav lidí v Doubici se pohybuje někde mezi šesti a sedmi stovkami. Přes léto to může být víc a v zimě to zase klesne. Trvale žijících je teď 115 osob.
Jak se stavíte k nové výstavbě?
Jsme s tím v pohodě. V aktuálním územním plánu bylo po jeho schválení skoro čtyřicet míst určených k zástavbě. Pokud někdo chce stavět na stavební parcele, nijak mu nebráníme. Máme samozřejmě určité regulativy. Rádi bychom, aby nově vznikající domy odpovídaly zdejšímu krajinnému rázu. Ideálním stavem je podstávková roubenka. Když se to nepodaří, tak by měl mít dům alespoň falešnou podstávku. Když se nepodaří ani toto, tak požadujeme alespoň dřevěné obložení. Vždy vyžadujeme zachování poměru stran dva ku jedné, přítomnost několika oken, sedlové střechy atd.
18
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
