Už máš dopis pro Ježíška?

„S těmi dárky, které dnes dostávají o Vánocích děti od dědy Mráze, nedají se tehdejší dárky vůbec srovnávat. A přece měly tehdy děti i z malých dárků velikou radost. Vážily si jich více než vy dnes mnohých cenných dárků, které dostáváte. Také Pepík a Barunka měli z nadílky radost. Jablíčka, která dostali, hned nesnědli. S těmi si museli napřed pohrát.“

Za časů Káji Maříka

Ještě prostřednictvím jedné knihy zavzpomínejme, jak se v historii nadělovalo. Felix Háj (vlastním jménem spisovatelka Marie Černá) vydal po roce 1926 sedm svazků o životě Káji Maříka, malého chlapce a jeho kamarádky Zdeny, zasazených do hájovny u Mníšku pod Brdy.

V díle Řídících Márinka už ukazuje trochu jinou nadílku – sáňky rohačky, strakatý šál… „Tatínku, maminko, Cílo, divadlo, divadlo.“ Márinka křičí radostí. ‚Káča, Honza, Kašpárek, a jéje ten je jako drobek!‘ Véna už si zkouší šál. Oči mu svítí radostí nad těmi pestrými barvami. ‚A kuželky!‘ Vyjekne najednou. ‚Tetičko, kuželky.‘“

Pomáhala hlavně dětem. Marie Riegrová-Palacká pro ně zařídila školky i fond

Dodejme, že i dospěláci se radovali, tatínek z tuctu kapesníků s monogramem, polštář na pohovku patřil mamince, dál zástěrky, látky na šaty, střevíčky, několik vázaných knih, šátek přes ramena. Na tehdejší poměry nadílka bohatá a lákavá, kterou musím zasadit do kontrastu s jedním současným příběhem.

Střih, rok 2021

Tadeáš, šestiletý syn mé kamarádky Bety, od ní dostane zhruba v polovině listopadu takový „malý“ úkol. Posadí ho před katalog hračkářství a nechá ho vystříhat a nalepit na papíry (jeden by nestačil) všechny, ano, myslím opravdu všechny věci, které si Tadeáš přeje.

Nejde o žádná dlouhodobá přání, vysněné auto na ovládání nebo brusle, ale o chvilkový rozmar nad barevnými listy, plesání nad každou druhou věcí (ty první v pořadí jsou poněkud růžové a chlupaté s křídly a to Tadeáše spíš obtěžuje, ale začíná z toho blouznit jeho dvouletá sestřička, která brzy dostane stejný listopadový úkol). Nůžtičky v dětských prstíčkách kmitají, polepené papíry přibývají, a touha, ta snad ještě víc narůstá. Není stránka, která by zůstala celá.

Bety pak seznamy vezme, samozřejmě po náležitém odeslání Ježíškovou noční zaokenní poštou, a přerozdělí mezi babičky, tetičky, kamarádky, které MUSÍ všechno sehnat (samozřejmě ona si nechává svůj podíl). Musí je slovo klíčové, důležité. Přece Tadeáška nezklamou.

No, sluší se dodat, že jde o rodinu se zcela běžným příjmem a že ve vánočním katalogu hračkářství nebývají pastelky za pár korun. A tak se pod vánočním stromem rozvalují obří krabice nejnovějších robotických pavouků, ponorek na dálkové ovládání a stavebnic, co na tom, že někdy si i docela podobných. Hlavně že jsou všechny sny splněné. A tak to má podle Bety být.

Jedna, dvě, maximálně tři

Zajímalo by mě, kolik z vás teď kroutí hlavou a kdo naopak přikyvuje. Je totiž neoddiskutovatelnou pravdou, že každá rodina má svůj vlastní obdarovávací ekosystém, stejně jako způsob slavení Vánoc, vánočních návštěv, přípravy salátu (a samozřejmě i takových všednodenních banalit jako nastupování do tramvaje nebo skládání nákupu do tašky).

Ostatně i váš protějšek by možná zareagoval jinak – každý si do dospělosti přenesl vlastní obdarovávací vzorec ze svého dětství.

Psychoterapeut Martin Galbavý, kterého jsme se zeptali na názor, zda plnit dětem všechny sny, šel na odpověď oklikou.

„Jednou z důležitých věcí, které musíme děti naučit, je zvládání frustrace. Už malé dítě reaguje na nelibý podnět pláčem. Je to ostatně celoživotní úkol. Do frustrace patří i to, že si na některé věci počkáme. Tohle se nám ze životů vytratilo. Dřív jsme si šetřili, dneska si vezmeme půjčku. Jenže tak s frustrací dobře nepracujeme. A to stejné je i s přáními a dárky,“ ponořil se do hlubin našich vánočních duší.

Pohyb zlepšuje kondici i sebevědomí, pomůže obyčejná procházka

Podle jeho osobního názoru je bezva, když dítě dostane jednu, dvě, maximálně tři položky ze seznamu. „Nedoporučuji plnit všechna přání. Dítě má zažívat, že se mu všechny sny nesplní hned. Jasně že děti nad katalogem mají aktuální přání, uvidí něco, co pak chtějí, ale já si myslím, že je pro děti opravdu užitečnější, že se na něco můžou těšit, a když o nějakou věc projevují kontinuální zájem a je jejich opravdovým přáním, tak ji pak dostanou.“

Také Tereza Macurová, školní psycholožka Wonderland Academy a MŠ Wonderland, se na příklad „tisíc přání z katalogu Pompo“ dívá obdobně.

„My, jako rodina a blízcí, jsme první setkání dítěte se sociální skupinou. U nás vidí úplně první maličký model toho, jak se k sobě lidé chovají. To, co uvidí u nás, by ho mělo připravit na setkání s většími skupinami – školkou, školní třídou, celou společností.

Takto bychom nad tím také měli přemýšlet – připravuje ho to, co mu ukazujeme, na život? Dáváme mu možnost získat schopnosti a dovednosti vyrovnat se s tím, co ho čeká ve velkém světě? Výchova každého dítěte je individuální, stejně jako hodnoty, které si jako rodina předáváme, ale stojí za to se zamyslet, jestli mu to také bude dobře sloužit.“

Zároveň dodává, že pokud neplníme sny z důvodů finančních, dítě by mělo vědět, jak to tedy doma máme a proč to tak je: „Nemluvíme o žádné důkladné finanční analýze, co si jako rodina můžeme dovolit, stačí jednoduché transparentní: ‚Rozhodli jsme se s tatínkem takhle, protože…‘ Zároveň tím dítěti dáváme příklad udržování zdravých osobních hranic – ty mě můžeš o cokoli požádat, ale já se můžu rozhodnout, jak ti odpovím.“

Nechte své děti sepsat přání Ježíškovi nebo vyslovit nahlas jejich sny – a je na vás, jestli jim na ně dáte mašličku nebo je pustíte druhým uchem ven…

Časová investice

Co naopak nejen dítěti, ale jakémukoli obdarovanému spolu se zabaleným balíčkem předáváme, je i odraz našeho vztahu k němu. Vzpomeňte si, jak když nevíte, co dát kolegovi v práci, sáhnete po něčem rychlém a univerzálním, jako je láhev nebo čokoláda.

„Dávání dárků se vztahuje k osobnosti člověka. Ukazuje, jak rozumíme světu toho, koho chceme obdarovat, jeho prožívání, jestli volíme dárek, který ho potěší. Ukazuje to, jestli vložíme do výběru čas a úsilí. Jestli když tápeme, máme chuť investovat čas do přemýšlení nebo do toho, abychom si s ním třeba o tom popovídali,“ konstatuje psycholog Galbavý.

Onou investicí opravdu nemyslí tu finanční. „Peněžní hodnota dárků není to nejdůležitější, originalita vypovídá o vztahu k člověku.“ A u dětí to platí snad dvojnásob.

Martin M. Šimečka: Civilizace, která se vynuceně honí za výkonem, není zdravá

Sám je příznivcem toho, obdarovat děti věcmi, které rozvíjejí dětskou fantazii, i pro své všestranné a multifunkční použití. „Samozřejmě je to i o dítěti, může si hrát s koněm jako s velbloudem,“ usmívá se odborník na psychologii s tím, že je pak pochopitelně rozdílné, když už se větší dítě začíná na něco specializovat a rodiče pořizují dárek k tomu určený.

Když už jsme zmínili třeba koně, dobrým příkladem může být helma pro malou jezdkyni nebo stavebnice Lesní jezdecké středisko ze série Lego Friends.

Vánoční Must Have

Ostatně Lego pod stromečkem je fenomén sám pro sebe. A protože nemám ve svém okolí kamarádku, která by každému svému potomkovi alespoň jeden model k Vánocům nekoupila, troufnu si říct, že to bude dárek z nejobvyklejších. Zaplesají nad ním dvouleťáci (ať žijou velké kostky Duplo), pětiletí (pořád se dělá Classic a boduje Friends) až po desetileté stavitele, kteří touží po pokročilejších modelech Creator nebo Harry Potter.

A tak nejen před prosincovými svátky jedou továrny na plastové kostičky naplno. Ostatně tržby dánského giganta jen za první pololetí roku 2021 ukazují hezkých asi 78 miliard Kč. To jen abychom si připomněli, jak je trh s hračkami obří a jak je velmi snadné mu podlehnout.

Lego si na seznam svých vánočních snů píšou děti už 90 let, stejně dlouho – a ne-li déle – touží po zvířatech jako domácích mazlíčcích. „Vypovídá to o vztahovosti dětí, přece jen jiný vztah si vytváříme k živé bytosti a jiný k věci,“ zmiňuje Galbavý s tím, že děti hodně chtějí hry a tvořivé věci – a že je samozřejmé, že se u nich mění podoba.

Někdy ale legendy zůstávají a pořád letí – třeba u batolecích hraček, kdy ještě děti neprojevují přání, ale rodiče jen vybírají na základě zkušeností a doporučení. A třeba v případě pestrobarevných kroužků na tyči od Fisher Price, kterých se prodalo už více než 52 milionů, muselo být to doporučení vážně dobré! I já ho pošlu svému batoleti Ježíškovou poštou.

Každý rok samozřejmě do nabídky vplouvají nové stolní hry a knihy, stejně jako hračky, ty moderní jsou často vybavené moderními technologiemi, dají se třeba propojit s mobilem. Mimochodem i Geox má dětské boty, které s aplikací v mobilu propojíte taky. Že už je to pro vás moc? Že by i děti měly vlastně chtít ta jablíčka a sáňky z úvodních příběhů?

„Tužby a sny se nemění jen léty, ale také dítě od dítěte. A jak je v souladu s osobními hranicemi, dítě má právo si přát a svá přání vyslovovat, a naše právo je na tyto přání odpovídat podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Ideálně s respektem a pochopením, ale zároveň v souladu se svým přesvědčením.

Náročnost dítěte je ve skutečnosti jen náš vlastní pocit, jak náročné je pro nás na dítě reagovat a vymezit mu hranice,“ říká psycholožka Macurová s tím, že to, co se v přáních nemění, jsou šťastní rodiče, pocit bezpečí a jasné hranice.

Nevím, jak jim pomoci

Jenže které dítě by něco takového jako lásku a světový mír napsalo na seznam? Spíš tam bude: Barbie, potřebuju Barbie. Chápeme, pořád je in, navíc krásně ilustruje průběh hraček v průběhu let.

Prodává se od roku 1959, aktuálně ve 150 zemích světa, nejprodávanější panenkou všech dob byla v roce 1992 Totally Hair s vlasy až k patám, před dvěma lety se ukázala na vozíku a s umělou nohou, šestkrát kandidovala na prezidentku, její YouTube kanál má na 5 milionů odběratelů a představuje se ve více než 200 povoláních, jako je astronautka, inženýrka robotiky, novinářka nebo podnikatelka. A jeden její Dream House se prodá každé dvě minuty.

Ken je už dobře známý, ale tušili jste, že existuje i genderově neutrální panenka? Darovali byste ji svým dětem, kdyby o ni projevily zájem?

Vánoce nejsou výchovný pokus

Právě u vánočních dárků bychom měli respektovat přání – a to i v hračce nebo činnosti, která se vymykají námi viděnému normálu. Mnoho hračkářů, v čele třeba s již zmíněným Legem, podporuje rozdílnosti, že je daleko lepší chválit a oceňovat kreativitu a vyvarovat se toho, že bychom dítě směřovali k tradičnějším hrám a činnostem, které my považujeme za inspirativní. Pro dítě to může být jedna velká nuda.

Vánoce a dárky nemají být žádný výchovný pokus, a to v mnoha aspektech. Namátkou: tak letos to zkusíme bez dárků. Nadělím každému jen jeden ručně vyráběný dárek, třeba z kaštánků. Takové rozuzlení vašeho nového postoje může být pod stromečkem jedno velké zklamání.

Podobně jako když rodiče (ne)nadílkou trestají děti za polozapomenuté činy. „Pavlíně rozhodně nekoupíme tu hru na počítač, z matiky nosí čtyřky a oblíká se jako vágus. A Jenda ve školce plive a tuhle řval na prodavačku, ten má s tím vrtulníkem taky utrum,“ konstatovala moje známá – tak nějak i pyšně, jaký že to vymyslela trest, když puberťačce nedá vysněnou hru.

A co Jenda, který si sotva pamatuje, co měl k snídani, natož co udělal v říjnu, sepne mu to pod stromečkem? Opomenout se nedá ani to, že stále věří na Ježíška, a bytost, k níž vzhlíží, kterou si vizualizuje celý advent, mu nesplní jeho přání.

Psycholog Galbavý se zamýšlí nejen nad tím, jaké to je, trestat děti právě v den, který je pro ně v roce jedním z nejdůležitějších:

„Místo trestu doporučuji preferovat takzvané následky. Možná to na první pohled vypadá stejně, ale dítě se tím učí provázanosti. Špatnou známku je třeba si opravit, musí se víc učit, což znamená méně času na počítači. Tak tomu dítě začíná rozumět a může mít pocit, že něco ovlivní. Samo si pak dělá závěry, jaké věci jsou pro něj užitečné a čemu se vyhnout. Jaký efekt by mělo dítě neobdarovat? To nemá žádný učící efekt, jen zklamání.“

Pokud už se bavíme o trestu, jehož příznivcem není, měl by podle něj přicházet bezprostředně. A ne si činy z léta schovávat na 24. prosince.

Plazma stále chybí. Co takhle darovat tu svou?

„Všechno, co děláme, je naším odrazem,“ konstatuje psycholožka Macurová s tím, že rodina je svůj vlastní ekosystém, kterému patří určité vzorce chování, rituály, tradice, ale také způsoby nakládání s emocemi, konflikty a vztahy. Spíše bychom se tedy měli ptát, jak jsme si nejen Vánoce nastavili: jak nám v tom je a jestli nám to víc přináší, nebo bere.

Školní psycholožka svou úvahu zakončuje tím, že ve skutečnosti je mnohem důležitější, jak dítě vychováváme zbylých 364 dní v roce než na Štědrý den.

„Takže pokud si Vánoce chceme užít jako budování krásné rodinné tradice, můžeme si oddychnout a nezatěžovat se ke všem předvánočním shonům ještě navíc lámáním hlavy, jak je to správně s těmi výchovnými opatřeními. Domácí pohoda je také krásným dárkem a v dětských vzpomínkách zůstane nejdéle.“