V knize popisuje dětství a vyrůstání v komunistickém Československu, přestěhování do Belgie za manželem počátkem 90. let a narození čtyř dětí. Mají spokojený a krásný život až do té doby, než jejich 16letá dcera Karolína onemocní autoimunitní encefalitidou NMDAR, postupně přestává mluvit, ztrácí paměť i svou osobnost.
Začíná skoro osmileté peklo, které je všechny poznamená. Jak to nakonec dopadne? Uzdraví se Karolína? A co její matka Kateřina? Začne vnímat svět kolem sebe jinak? I o tom se můžete dočíst v knize, která ukazuje, že vždy existují cesty, jak se odpíchnout ze dna a znovu se nadechnout.
Knížka ale není jen smutná. Někdy je i úsměvná a v poslední kapitole i trochu moudrá, plná filozofie a naděje.

Pro koho je kniha určena
Pro mámy, které se rvou jako lvice o své mládě.
Pro rodiče, kteří se bojí o své dítě, ale jejich láska i hory přenáší.
Pro nemocné a jejich rodiny, kteří stále zápasí s touto nemocí, ale věří, že se nad ní dá vyhrát.
Pro lékařskou obec, která ještě často o nemoci neví, přitom včasná a správná diagnóza je zárukou úspěchu.
A pro všechny, kteří věří, že ať máme jakýkoliv problém, vždy je světlo na konci tunelu.

Kdo je Kateřina Strnadová-Leboutte
Je jí přes 50 let a víc jak půlku života bydlí v Belgii. Je máma čtyř dětí. Vystudovala pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, obor český jazyk a dějepis. Bavilo ji to, ale po přestěhování do Belgie už neučila. Po letech se k učení vrátila v podobě vedení kurzu malování pro dospělé. Na starost má také apartmán, který pronajímá turistům. Baví ji kontakt se stále novými lidmi. Příležitostně se stará o dekoraci hotelu a restaurace v malebném městečku Durbuy, hlavně v době Vánoc a Velikonoc. Jednou týdně chodí jako dobrovolník dělat výlohu do charitativního second handu. Nejvíc „práce“ jí ale zabere domácnost, starání se o dospívající děti a psy.

Proč jsem knihu napsala:
Už dlouho jsem cítila potřebu podělit se o to, co potkalo naši rodinu. Ale i přes tuto touhu jsem musela chvíli počkat. Několik let. Nejdříve jsem všechno vstřebala, prožila, snažila se pochopit a získat nadhled. Psaní pro mě bylo určitým druhem terapie, že když budu všechno ventilovat, že se mi uleví a budu moci obrátit list.

Psala jsem ji také pro Karolínu, která si z tohoto období nic nepamatuje. Někdo vzal zmizík a pár měsíců jí z paměti vymazal. Je důležité, aby věděla, co ji potkalo, a mohla se odpíchnout do dalšího života.

Myslela jsem taky na nemocné a jejich příbuzné. Před 10 lety jsem nikoho s touto diagnózou neznala a nemohla se s nikým poradit a vyměnit zkušenosti. A přitom by mi to tak pomohlo. Byla jsem jako kůl v plotě. Osamocená a bezmocná. Dnes už mám kontakty na sociálních sítích v Belgii, ve Francii, v Kanadě. Jen v Čechách jsem nikoho nepoznala. A proto chci dát naději i tady.

Ráda bych upozornila i lékařskou obec, která o této nemoci často neví. Přitom se hraje o čas.

Kdyby měla inspirovat alespoň jednoho člověka, nebyla by napsaná zbytečně.

Autorku a vydání její knihy můžete podpořit ZDE