Kdo byl Miloš Tůma? Když položíte tuto otázku obyvatelům jihočeského regionu, nejčastěji se setkáte s pokrčením rameny, nebo klasickým zavrtěním hlavy. Málokdo ví, nebo alespoň tuší. Jak tedy správně odpovědět na položenou otázku. Kdo že to byl?

Syn, manžel, otec, dědeček – nic mimořádného. Pokračujme dál: nadaný student, básník, ředitel Muzea středního Pootaví Strakonice, knihovník, přítel a dobrý kamarád, tady už to začíná být zajímavější.

Hlavně byl člověkem, který nade vše miloval život. Miloval kraj, ve kterém žil a miloval lidi, se kterými se zde setkával. Tuto svoji velikou lásku vypsal do mnoha básnických sbírek, které dnes již pomalu zavál čas. Ale láska, vděčnost a hold životu a člověku přece neumírají. Tak si Miloše Tůmu pojďme krátce jeho vlastními verši připomenout.

Jak těžké víno
z kamenitých strání
na patře sládne
chvalovzdání
s chutí žít!

Milovat život
s jeho radostmi a šrámy,
z kříšťálové sklenky zdraví
k jeho slávě
do dna pít!

Miloš Tůma se narodil 7. února 1915 v jihočeských Vodňanech v nájemním domě přímo na vodňanském náměstí. Jelikož byl dítkem šikovným, pokračoval studiem na reálném gymnáziu v Písku. Zde se výrazně projevily jeho literární vlohy. Své první básně uveřejnil již ve studentském časopise Gymnasion. První básnická sbírka Všední květy mu vyšla v jeho 17 letech.

Jeho básničky byly křehké a odrážely duši, která hledá své místo ve světě, do kterého vstupuje:

Pod strání, opilý sluncem
zpravodaj vítr spal.

Rytmem chvil čas zrál
v tajemnou, bílou noc.

Tichý úplněk
nad krajem rozsvítil
zářivá písmena:

Život je pohádka skleněná,
víno a chléb několika chvil.

Čas se zastavil.

Zpravodaj vítr vstal,
za mříže komůrek,
do oken paláců
nahou pravdu zašeptal.

S postupem času, vstupem do života, začleněním do pracovních povinností soudního úředníka ve Strakonicích i ve stínu hrozby a propuknutí války si více uvědomoval rozdíl mezi sny a životní realitou. Do svých básní promítal motivy milovaného rodného kraje, které jsou jeho srdci blízké a v těžkých dobách mu byly útěchou:

V olších nad Jezem
břeh moudře mlčí.

I rybář nad prutem.

Zadumán.

V řece plove
tisíc rybích očí.

A měsíc. Sám.

Nad řekou stojím,
čeřenem lovím z vln.

Ze snů ryby nevylovím.

Jen ticho
nočních strun.

Jez hučí, hučí,
vysmívá se snům.

Po válce mu vyšly sbírky Mámino srdce a Děti, chcete-li říkánky, které věnoval svým dcerám Janě (nar. roku 1943) a Miloslavě (nar. roku 1950).

Povídám vám, povídám,
zlatý ptáček přilét k nám,
měl peříčka ze sluníčka,
komu jedno dám?
Já je tady mám.

V roce 1958 se stal ředitelem Okresního vlastivědného muzea ve Strakonicích (nyní Muzeum středního Pootaví Strakonice). Při zaměstnání si rozšířil svůj obor znalostí vystudováním oboru muzejnictví.

Činnost v muzeu jej naprosto pohltila a naplnila. Navrhl a realizoval novou instalaci sbírek muzea, v mnoha článcích přiblížil muzejní archeologickou činnost, organizoval výtvarné výstavy regionálních a významných republikových umělců, výstavy rukodělné tvorby (např. krajky – sedlická tradice) literární večery s koncerty vážné hudby (později známé jako Strakonická nokturna). Vedle výstav připravoval i besedy se spisovateli a malíři a přednášky na aktuální témata z historie i současnosti. Přednášky neprobíhaly pouze za zdmi muzeu, ale konaly se i ve školách, závodech, úřadech či domovech důchodců. Mnohé přednášel sám. Muzeum se za jeho působení začalo zabývat i školením nových kronikářů strakonického okresu a vedením kronik v obcích. Psát však nezapomněl.

V roce 1962 vyšla jeho sbírka veršů a národopisných pověstí Okolo Strakonic, v roce 1965 sbírka Polesí Rezavý les inspirovaná jedinečnou krásou lesa ve 12-ti ročních obdobích a v roce 1973 sbírka Zavolal mne život. V té se vypsal ze svých pocitů, které prožil při prodělané těžké nemoci:

Nemoc vzala pevnost

Křepkým krokům chůze.
Každý nový krok mne znovu opíjí
jak batolení dítěte,
jímž se před léty těšil šťastný táta.

Všichni, kdo denně spěcháte
zdravýma nohama po dlažbě ulic,
važte si každého kroku,
o němž nevíte…

Važte si bláta,
do něhož šlápnou vaše nohy.
Podruhé učit se chodit
je těžší než těžké.

V roce 1980, po ukončení jedenadvaceti let působení v muzeu ve Strakonicích, odešel pracovat do knihovny v Katovicích. Zde citlivě naslouchal lidským příběhům a vždy byl připraven poskytnout dobrou radu nebo alespoň poradit s výběrem knihy, která potěší. Mnohokrát neúnavně vyprávěl o literatuře a poezii. Aktivně se spoluúčastnil organizování katovických Povltavských slavností. A pak nečekaně, k velkému smutku rodiny i přátele, odešel. Zemřel 12. srpna 1983, letos tak tomu bude 40 let.

Jeho život nebyl jen životem talentovaného a pracovitého člověka, byl jedním z nás, obyčejným otcem, manželem, kamarádem a přece nás něčím převyšoval.

Až jednou budete procházet po vodňanském náměstí, nebo píseckou Putimskou branou, či starobylými zákoutími strakonického hradu, vzpomeňte si na člověka, který s nesmírnou láskou, pílí a obětavostí pracoval a snažil se posunout hranice našeho poznání o kousek dál. Také snad pár verši vylepšit svět.

Za to mu náleží naše vzpomínka a náš dík.

vnučka Hana Matznerová