S bigbítem začínal v letech, která tomuto hudebnímu proudu příliš nepřála. Psal se rok 1962, když vznikla jeho první kapela Mops. Tomu všemu ale předcházela cesta hudební školou, kterou vedl pan ředitel Dostál. „Chodil jsem na harmoniku k panu učiteli Vondrákovi a dvakrát v týdnu jsem z Bavorovky tahal kufr s osmdesátkou harmonikou do souboru," vzpomíná Petr Lexa na své začátky.   

Osudovým setkáním s Láďou Šiškou začala naplno éra bigbítu. První zkoušky v sokolovně na balkóně, ale také v Husitském sboru, kde Petr Lexa hrával při mších. Jeho hlas vybízel k sólové dráze v duchu takových kapel, jako byly američtí The Doors. Díky jejich repertoáru dostali nálepku první undergroundové kapely na Strakonicku. „Na kostelním kůru byl zapnutý magnetofon značky Tesla Uran. Pravou rukou jsem hrál na klávesy a levou jsem si zaznamenával noty. Při zábavách za mnou o přestávkách chodili, abych jim dal texty.“

Kapelu neminuly povinné přehrávky před komisí. Naopak, pro jejich vzhled a hudební směr museli muzikanti před komisi dvakrát ročně. Na čas měla kapela zákaz činnosti na Strakonicku a tak nezbývalo, než se podrobit rozhodnutí tehdejší soudružky Šubrtové a hledat zázemí jinde. Petr Lexa našel své fanoušky v Protivíně.

Parta kluků se dala dohromady a vznikla kapela. Tehdy jste moc stáli o název Mejdlo. „Já jsem tenkrát koupil mejdlo s jelenem, jestli to pamatujete. Bylo tmavě hnědé a stálo 1,90 Kčs. Přišel jsem do kulturáku, dal jsem ho na podium, tam seděla porota a povídá: Tak jak se jmenujete? Mejdlo. Ale oni rozhodli, že to není název v duchu socialistické výchovy, takže nám z moci úřední přidělili název Meteor.“

Do vzpomínání v kanceláři starosty města Břetislava Hrdličky vstoupila i manželka Petra Lexy Pavla a připomněla historku vážící se k masopustním průvodům v Čejeticích. "Když se šlo od chalupy k chalupě, zastavili jsme i u známé soudružky Šubrtové, která v době největší slávy bigbítu Petra lustrovala a zakazovala. Když ho uviděla, začala se omlouvat za věci dávno minulé. Tehdy jí Petr vytrhl z ruky mísu s koblihy, nadechl se, objal ji a řekl: Tak neřvěte, co bylo, to bylo.“

Markéta Bučoková