Akce je pro nás zpestřením pro děti a rodiče. Nestojí nás prakticky nic, jen pár litrů benzínu, trochu volného času a trošku hození kůže na trh, protože dopředu nevím jestli se buse líbit, kolik přijede motorek, jestli vyjde počasí atd…

Ale kdybychom udělali radost dvěma klukům ze školy, a to vím, že uděláme, protože můj syn Tomášek s kamarádem ze třídy Sebíkem, se rozhodně těší, budeme odjíždět spokojení. Ale doufám, že těch rozzářených dětských očí bude daleko víc.

Hlavně se z toho…

Hlavní moje motto, ne jen moje, ale všech těch kluků, kteří si udělali čas na dětskou motoakci je: Hlavně se ze života nepo…! A to za každou cenu…

Ještě před třemi měsíci jsem se potýkal s těžkou diagnózou – pral jsem se s psychickou poruchou, konkrétně s těžkou depresí. V současné době, když se mě někdo zeptá, jak na tom dneska jsem, klidně popravdě odpovím - "Mám po třech měsících od uzdravení z depky novou motorku, pěkný auto, milující manželku a šikovné a hezké děti a hlavně jsme všichni zdraví, a to je nejdůležitější. I když je to pro většinu lidí jenom fráze."

Tím chci apelovat hlavně na mladé lidi, kteří si podobným problémem také procházejí. Je jich spousty, to mi věřte! Může to klidně být i váš soused, do kterého by jste to nikdy neřekli, který se navenek tváří jako v pohodě týpek, ale zavře dveře od bytu a tam prožívá svoje démony. Chtěl bych těmto lidem říct, aby to nevzdávali, aby věřili, že bude líp. Potrvá to někdy měsíc, někdy půl roku, u mě konkrétně to trvalo skoro tři roky, než jsem se z toho dostal, ale nakonec se udělá líp a člověku se uleví. Je mu zase dobře a začíná fungovat zase normálně a užívá si života o to vděčněji.

Koupí si třeba novou motorku nebo nové kolo nebo mobil nebo začne sportovat, nebo prostě něco začne dělat, co ho baví a co mu dělá dobře. Věci, které v nemoci prostě ze zdravotních důvodů dělat nemohl. Lepší než to řešit nějakým zoufalým tragickým činem, jako to třeba udělal můj dobrej kámoš z Volenic. V ten moment se mu to zdálo, jako nejlepší a nejrychlejší východisko, dostat se ze spárů té nemoci. Není dobré to v sobě dusit a neříct si o pomoc. Je to o tom, nestydět se, otevřeně o své nemoci mluvit, i když je to sakra těžké, sám o tom něco vím. Je důležité nevzdat a věřit, že jednou bude líp.

Petr Hrašný a spol.