Helga Hošková Weissová vyrůstala v Praze. V prosinci roku 1941 byla s rodiči deportována do ghetta v Terezíně, kde byli umístěni každý v jiných kasárnách. Jednou poslala dvanáctiletá Helga tatínkovi obrázek a on ji odpověděl „Maluj, co vidíš“. Paní Helga tedy začala malovat a díky tomu vznikla velice hodnotná obrazová sbírka, která zachycuje každodenní svědectví z tábora pohledem mladé dívky.

Po třech letech v Terezíně byla paní Helga deportována i s maminkou do tábora smrti v Osvětimi. Její  tatínek nastoupil do transportu již dříve.

Z Osvětimi pokračovala pouť Helgy a její maminky do Freibergu u Drážďan, kde musely pracovat v továrně na výrobu letadel. Odtud byly pak přesunuty do koncentračního tábora Mauthausen. Jen díky velkému štěstí – zpoždění vlaku – dorazily obě ženy do Mauthausenu krátce poté, co byla odstavena plynová komora. Tím si obě zachránily život a dočkaly se osvobození.

Díky tomu, že paní Helga přežila, mohla svůj příběhu vyprávět studentům z Gymnázia Prachatice a Střední pedagogické školy Prachatice, kteří se na setkání dostavili. Během besedy měli možnost pokládat dotazy a také vidět některé z kreseb, které paní Helga namalovala přímo v Terezíně i následně po osvobození. K tématu války se ve své výtvarné tvorbě několikrát vracela.

Helga Hošková Weissová i ve svých 93 letech vypráví o svém životě, který silně ovlivnily události druhé světové války. Vzhledem k jejímu věku a zdravotním problémům se akce v Prachaticích konala online, i tak ale byla pro všechny přítomné velmi silným zážitkem.

Studenti měli také možnost zalistovat ve třech knihách – sbírce obrazů Maluj, co vidíš, v knize Deník 1938 – 1945, který si paní Helga psala již v koncentračním táboře a v neposlední řadě v knize Nikdo nás nečeka, která vypráví o tom, co paní Helgu čekalo po návratu z koncentračních táborů.

 „Važte si svobody, přátelství, toho že u nás není válka. Když vidím, co se kolem děje, že se opět válčí, je mi z toho velmi těžko. Když vidím rodiny z Ukrajiny, jak utíkají s pár věcmi, často čekají někde na nádražích, vybavují se mi vzpomínky na rok 1941, kdy jsem takto s rodiči musela já nastoupit tuto cestu. Je strašné, že jsme se dožili další války. Věřili jsme, že se lidé poučili“, zakončila své vyprávění Hošková Weissová.

Setkání s pamětnicí se uskutečnilo v rámci projektu Vzpomínka pro lidskost, podpořeném z prostředků Jihočeského kraje a Nadačního fondu obětem holocaustu.

 Za článek a fotky ze setkání děkujeme Zdeňku Krejsovi z KreBul, o.p.s.