Setkání se konala celý podzim jako návazný program na projekt Senior. Ve středu 13. listopadu přijala pozvání do infocentra pro seniory v ulici U Svaté Markéty vedoucí strakonického psího útulku Alexandra Auterská. A ta po dvanácti letech mezi chlupáči s různými osudy měla vskutku co vyprávět. Jen letos, od začátku roku do 20. listopadu, přivezla městská policie do útulku 85 psů odchycených ve městě. V lepším případě to byli útěkáři, kteří využili šance zdrhnout páníčkovi a vydat se na výzvědy. Vždy se ale šťastně vrátili domů. V horším případě se jednalo o pejsky, kterých se majitelé prostě s ledovým klidem zbavili. To byl i příběh Barabase, který se zapsal do dějin nejen psího útulku, ale i městské policie. A dostal i seniorky Marii Divišovou a Jindřišku Tyburcovou, velké milovnice psů.

Barabas je španělský mastin, psí obr s váhou 95 kilogramů. V pondělí 2. září dopoledne ho zachránila žena, která ho našla přivázaného u pošty u nádraží, a zavolala městskou policii. Bůhví, jak dlouho tady byl, a bůhví, kolik lidí kolem něj bez povšimnutí prošlo. Barabas (jméno dostal v útulku) měl přitom kolem čumáku gumičku, která se mu už zařezávala do kůže tak, že krvácel. Byl velmi vyčerpaný. Když přijeli strážníci na místo, pes nebyl schopný se postavit na nohy. A při jeho živé váze bezmála sto kilogramů musela dorazit i druhá hlídka, aby mastina naložili do auta a odvezli k veterinářům na Píseckou. Veterinární lékař zbědovaného psa ošetřil a dobyl mu baterky vitamíny. Následně Barabas putoval do útulku. Strážníci ho opět společnými silami odnesli na matraci do kotce. S odstupem času se zasahující hlídka směje – když se prý šli na Barabase po pár minutách po ubytování v kotci ještě podívat, vítal je na všech čtyřech a vesele vrtěl ocasem. Mimochodem, pracovníci útulku museli kvůli Barabasovi probourat průlez z kotce do výběhu, protože tím standardním se neprotáhl.

Alexandra Auterská, která ke konci roku odchází do penze, na Barabase také jen tak nezapomene. Přidělené jméno vzalo prý rychle za své a nikdo mastinovi neřekl jinak než Mazlík. „Byl to strašný strašpytel,“ vzpomíná vedoucí útulku, „tohle velké tělo se za nás schovávalo vždy, když ho něco vylekalo. Byl to ale velký závisláček a mazel. Pořád chtěl být s námi.“

Vedoucí útulku sice mluvila o Mazlíkovi v minulém čase, ovšem není důvod myslet na nejhorší. Mazlík měl totiž štěstí. Na webové nástěnce útulku ho objevili manželé z Litomyšlska. A byla to láska na první pohled. Pro Mazlíka si přijeli z 220 kilometrů vzdálené vesničky Višnáry 8. listopadu. „Je v dobrých rukou, adoptivní páníčkové mají statek a mají už jednoho mastina. Jsme v kontaktu a máme zpětnou vazbu. Mazlíkovi se daří báječně a už se prý vůbec nebojí malých telátek, která chodí s paničkou krmit,“ směje se Alexandra Auterská. Ne všechny příběhy psů mají happyend jako ten Mazlíkův.

Preventistka městské policie mezi povídáním připomněla, že je stále v platnosti obecně závazná vyhláška města z roku 2013, která upravuje pravidla pohybu psů na veřejném prostranství a mimo jiné pořád platí, že pes uvázaný u obchodu musí mít náhubek. Dávají se za to pokuty.

Jaroslava Krejčová