Markéta Malecová
Rok narození: 1996
Nejoblíbenější jídlo: špagety
Nejoblíbenější pití: nemá

Jak jste se z Litoměřic dostala do Afriky?
Studuji medicínu v Praze, ve třetím ročníku se mi naskytla příležitost se vydat do Afriky. Vzhledem k tomu, že jsem se do Afriky vždy dostat chtěla, tak jsem této možnosti využila. Spojila jsem se s neziskovou organizací Whispers, která provozuje nemocnici v Ugandě.

Bylo to pro vás složité rozhodování?
Nebylo, nejtěžší na tom bylo udělat ten první krok a odhodlat se. Pak už to šlo rychle, zařídila jsem si letenky, pojištění, ubytování. Šlo spíše o běžné věci, které si lidé zařizují před dovolenou. Osobně jsem vůbec nad touto cestou neváhala. Pak ale přišlo dlouhé schvalování od rodiny a přátel. Ti s mou cestou měli problém a snažili se mi ji rozmluvit.

Co se jim nezamlouvalo?
Přišlo jim hodně nebezpečné, že se jako holka vydám do Ugandy sama. Zbytečně se podle nich vystavuji rizikům.

Kdy se zrodila vaše touha vydat se do Afriky?
Vzpomínám si, že jako malá jsem viděla reklamy na UNICEF. To byl takový první impulz, který si pamatuji. Ve škole jsme se dívali na dokumenty o tom, jak Afrika hodně strádá a jsou tam podvyživené děti. Mamce jsem dřív říkala, že se tam pojedu podívat a zachráním ty děti. (úsměv).

Jaká byla vaše očekávání před první cestou do Ugandy?
Měla jsem zažité mýty o Africe, jak je to tam nebezpečné a budu si muset dávat na všechno pozor. Všichni tam budou chudí. Všechny mýty se mi rozplynuly během prvních několika málo dní.

Povídejte…
Poznala jsem tam plno skvělých lidí a přátel, se kterými jsem i teď v kontaktu. Zjistila jsem, že některé části jsou vyspělejší než například některá česká města. Člověk se tam musí sám vypravit, aby zjistil, jak skutečně Afrika vypadá a jak to tam chodí.

Pracovala jste jako dobrovolnice v nemocnici ve městě Jinja. Jaké to je město?
Jedná se o jedno z větších měst v Ugandě, nachází se na břehu Viktoriina jezera. Ve městě je elektřina a tekoucí voda. Sídlí tam evropské společnosti a další firmy tam mají své koncerny, protože je tam poměrně levná pracovní síla. Jinja je na docela vysoké úrovni, ale stačí vyjet pár kilometrů za město a situace je úplně odlišná.

Tam jsou poměry daleko chudší, že?
Lidí tam žijí v obydlích ze dřeva a některé části jsou z bláta. V Africe jsou obrovské rozdíly mezi lidmi. Někteří mají peníze a mohou žít ve městech, a pak tam jsou lidé, kteří žijí ve velké chudobě.

V pořadu České televize Uchem Jehly jste řekla, že vaše první dojmy z Ugandy byly krásná příroda a lidé trpící hladem. Co ve vás zanechalo výraznější stopu?
Jednoznačně lidé a jejich příběhy. Nemají to snadné, v mnoha případech bojují o přežití. Kromě toho, že jsem pracovala v nemocnici na odděleních a operovala na sálech, jsem se jednou týdně s kolegy vydala do terénu poskytovat pomoc lidem.

Jak ta pomoc vypadala?
Vydali jsme se do vesnic za město, kde nemají lidé přístup k lékařské péči. Právě v té vesnici jsme jim pomoc nabízeli, dělali jsme tam rovněž i preventivní programy. Právě v rámci nich se nám lidé svěřovali s životními příběhy. Byl tam s námi i sociální pracovník, který se jim snažil pomoct řešit jejich problémy. Některé příběhy ve mně zůstaly dodnes.

Například který?
V období Ramadánu jsme jeli do jedné muslimské vesnice, takže lidé mohou jíst, až zapadne slunce. Jedna z rodin trpěla písečnými blechami a přijeli jsme jim pomoct s úklidem a vydesinfikovali jsme domácnost. Jednalo se o čtyřčlennou rodinu a dohromady měli kousek chleba. Celý den nejedli, ale i tak se s námi třemi rozdělili. To si budu pamatovat hodně dlouho.

Povaha lidí v Ugandě je tedy přátelská?
Většiny lidí ano. Překvapilo mě, že hodně lidí bylo sdílných. Byli rádi, že se o ně někdo zajímá. Když jsme je přijeli ošetřit, tak nám za tu péči vždy něco dali, krajíc chleba nebo ovoce. Vzpomínám si, že jsme od někoho dostali živou slepici.

Když jste tohle zažila vůbec poprvé, tak to pro vás musel být velký šok, že?
To je pravda (úsměv). Tady v Česku berou lidé lékařskou péči jako samozřejmost, ale v Ugandě to tak rozhodně není. Neziskové organizace za ošetření nic nechtějí, takže si toho pacienti daleko více váží.

Tamní lidé vás přijali dobře, že?
Lidé v Ugandě jsou nadšení, když vidí bělocha. Přes ulici křičí Muzungu, tedy běloch. Vzpomínám si, že jsem přijela do jedné vesnice, ve které se mi lidé začali klanět, zdravili mě a říkali, že jsem bílý anděl a přišla jsem je zachránit.

Jaké je zdravotnictví v Ugandě?
Uganda je bývalou britskou kolonií, medicína se vyučuje podle britských osnov, takže základ mají velmi dobrý, lékaři mají velké znalosti. Problém je ovšem v tom, že nemocnice nejsou dobře vybavené, ve zdravotnictví není dostatek peněz, takže státní nemocnice nefungují. Pokud tam lidé přijdou do nemocnice, tak si musí za všechno zaplatit. Pokud lékař nedostane od pacienta peníze, tak mu ani nenapíchne kanylu. Ugandské zdravotnictví drží nad vodou neziskové organizace.

Takže tam jsou nemocnice státní a ty, které zřizují neziskové organizace?
Kromě nich ještě celá řada soukromých nemocnic, které jsou drahé a mohou si je dovolit jen výše postavení lidé v Ugandě.

S jakými onemocněními jste se nejvíce setkávala?
Jednoznačně to byla malárie, což je jedno z nejrozšířenějších onemocnění. Malárii přenáší určitý druh komárů, kteří žijí v tropických oblastech. Častá jsou tam onemocnění tropická, která česká medicína příliš nezná. Dále pak různé úrazy, popáleniny nebo zranění z dopravních nehod.

Jak jste trávila volný čas?
Volného času jsem mnoho neměla, snažila jsem se pomáhat často v nemocnici, kde je každá ruka potřeba. Při mé první návštěvě Ugandy jsem nikoho neznala, bála jsem se někde chodit sama. Tamní lidé mě často brali k nim domů například na obědy. Kolega lékař mě vzal k pramenu Nilu, takže jsem viděla i ten.

S lidmi jste hovořila anglicky?
Úředním jazykem je angličtina, kterou mluví většina středoškolsky vzdělaných lidí. S lékaři jsem hovořila anglicky. Ve vesnicích anglicky nemluví, dorozumívají se kmenovými jazyky. Většina našich pacientů pochází z nejchudších poměrů, takže jsem pacientům nerozuměla. Naučila jsem se pár základních frází, které jsem nosila u sebe napsané na papíře. Jinak jsme se dorozumívali rukama a nohama.

Byla jste s rodinou ve spojení?
V Ugandě je výborné pokrytí internetem. I v nejhlubší džungli je 4G připojení, takže s rodinou jsem komunikovala bez problémů. Pořídila jsem si tamní SIM kartu, takže jsem byla prakticky pořád on-line.

Otázka na závěr, co jídlo?
Ugandskou kuchyni jsem si zamilovala. Hodně využívá čerstvé suroviny, které tam rostou. Například zelené banány, sladké brambory nebo kukuřice. Africké ovoce jsem si také oblíbila. Některá jídla jsem si přivezla sem do Čech. Naopak odtud jsem jim přivezla české sladkosti. Ty rozdáváme zejména dětem. V nemocnici Whispers pravidelně vaříme českou kuchyni. Lidé v Ugandě si zamilovali například bramborový salát.