Kliknutím zvětšíteMáme na krku opravdu velké problémy - na východě Evropy zuří válka vyvolaná agresorem pohrdajícím mezinárodním právem, ekonomická krize začíná zpochybňovat základní předpoklady fungování globalizovaného kapitalismu, každým dnem vzrůstá počet uprchlíků ze zemí postižených válkou, ale i migrantů z ekonomicky a společensky krachujících států.
Zdá se, že se hroutí poslední zbytky dosavadního chatrného systému mezinárodního práva a bezpečnosti. Myslím, že je nejvyšší čas, aby se politici začali opravdu vážně snažit o řešení těchto problémů.
Václav Hořejší
je imunolog, mikrobiolog, biochemik.
Tím nejaktuálnějším je nepochybně co nejdříve zastavit to zabíjení a ničení na Ukrajině. K tomu by bylo potřeba přestat s dalšími dodávkami zbraní Ukrajině (politika, kterou praktikuje většina světa, včetně nám blízkého Maďarska, Rakouska, nebo i Izraele), na místo toho napřít všechny diplomatické síly Západu i zbytku světa, zacpat si nos a jednat s agresorem.
Zdá se ovšem, že žádná ze stran účastnících se té strašné války (Rusko, Ukrajina, a de facto i Západ) prozatím skončit konflikt nechce a věří ve vlastní konečné vítězství. Určitou naději ale ve mně vzbuzuje dopis 30 amerických kongresmanů prezidentu Bidenovi z 24. října, ve kterém se naléhavě žádá o totéž. Je docela možné, že situaci může zásadně příznivě ovlivnit výsledek blízkých doplňovacích voleb do amerického Kongresu – myslím, že trochu paradoxně by k zastavení konfliktu mohl přispět úspěch republikánů s poněkud izolacionistickými tendencemi, kteří by si také rádi vyřídili účty s nynějším prezidentem, jehož syn má problémy s dřívějším podnikáním na Ukrajině.
V úvahách o nepřijatelnosti jednání s agresorem asi hraje u veřejnosti významnou roli i značně rozšířené přesvědčení, že ruská agrese je cosi bezpříkladného, v nedávné minulosti naprosto neslýchaného. Asi by ale neškodilo, kdybychom si vzpomněli, že podobně násilně a v rozporu s mezinárodním právem se v uplynulých desetiletích chovali i jiní – např. na severním Kypru (1983), Granadě (1983), v Panamě (1989), Srbsku (1999) či v Iráku (2003). V těchto případech se kupodivu ani na okamžik neobjevily návrhy na nějaké sankce vůči agresorům. Inu, jak říkáme my latiníci – Quod licet Jovi, non licet bovi…
Kdybych trochu popustil uzdu své fantazii, dovedl bych si představit, že takové jednání o míru nebo aspoň příměří na Ukrajině by mohlo přerůst v něco mnohem většího – vyjednání nového globálního bezpečnostního systému, zásadní obrodu OSN a její reformu respektující nynější situaci, tak odlišnou od roku 1945, kdy tato organizace vznikla.
Jako základní motto by takováto nová OSN mohla převzít první článek zakládacího dokumentu NATO, který zní:
„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.”
Obávám se ale, že pravděpodobnost realizace něčeho tak krásného je menší než návštěva Země mimozemšťany…
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
