Kliknutím zvětšíteMožná jste to také zaznamenali. Poslední dobou lidé neodpovídají na emaily, nezvedají telefony, nevolají zpátky, ruší schůzky, nechodí na akce, nevyhledávají společnost. Ne všichni, ale dost mých přátel i spolupracovníků jako by se rozpadlo.
Co se děje? Jestli něco lze nazvat postcovidovými příznaky, myslím, že je to právě tento jev. Před epidemií koronaviru byla naše společnost značně zrychlená až splašená, řekla bych. Každý, kdo něčeho dosáhl nebo dosáhnout chtěl, musel švihat. Ozývat se, reagovat, být po ruce, být flexibilní. Nyní jako by značná část obyvatel na planetě zlenivěla.
Když si čteme o koncích jiných pohrom v lidských společnostech, zjistíme, že se vyznačovaly velkým, aktivním veselím, oslavami, ať už šlo o konce válek, pandemií nebo moru. Přeživší spolu tančili, jedli, pili, hodovali. Čím to je, že ačkoliv to vypadá, že se blíží konec epidemie koronaviru, ačkoliv je vše otevřeno a vše dovoleno, (i když zatím jen pro očkované, ale za pár dní se vše otevře pro všechny), vypadá to, že běh světa se do starých kolejí nevrátí. Něco se změnilo a nejspíš ještě změní.
Epidemie nás zasáhla mnohem víc a hlouběji, než dokážeme v tuto chvíli pochopit. Když jsme byli všichni zavření na sto západů, když se nemohlo vůbec nikam, dokonce ani do jiného okresu, lidé to zvládali nějak lépe. Problém byl jasně pojmenován, nepřítel znám, společnost se přesunula na sítě a na internet obecně a ukázalo se, že to jde, což byla pozitivní zpráva, žili jsme svým způsobem naplno, byť v jiných podobách, aktivně jsme objevovali nové možnosti a varianty, hledali jsme v tom zastavení nějaký smysl, někteří z nás to brali jako příležitost k zamyšlení, k hledání nových cest, měli jsme pocit, že je to dočasné, že jde o to vydržet a hodně z nás bylo silných. Lidé si pomáhali navzájem, podporovali se, soucítili s nemocnými, truchlilo se za zemřelé.
Irena Obermannová
je spisovatelka
To všechno je pryč. Lidé jsou obaleni tím, čemu psychologové začali říkat mentální mlha. Já tomu říkám, že jsme zblblí a pokouším se zjistit příčinu. Znáte tu bajku o malém pasáčkovi ovcí, který si tropil legraci z celé vsi, že když zařval: „Pomóc! Stádo napadl vlk!“ vesničané mu hned přiběhli na pomoc? Tolik se mu zalíbilo být středem pozornosti, že si to ještě párkrát zopakoval. Ke svému potěšení pokaždé zjistil, že ho lidé nenechají v nebezpečí, i když mu pak vynadali, že poplach byl planý. Bavilo ho to. Pak ale vlk napadl stádo opravdu, pasáček volal, jenomže nikdo nepřišel, mysleli, že si zas dělá legraci. Vlk rozsápal nejenom stádo, ale i pasáčka.
Pominu teď, že vlci nic takového nedělají. Jde o podobenství. Ve chvíli, kdy přišlo skutečné nebezpečí, vesničané zůstali doma. Moje maminka měla vždy po ruce pořekadlo, na tohle by řekla, že stokrát nic umořilo osla. A tak mě napadá, jestli právě tohle není to, co se teď s lidmi děje. Konec pandémie už se blížil tolikrát! Jenže pak vždycky přišla nějaká nová mutace nebo se ukázalo, že se nakazí i očkovaní. A výsledek? Jsme umořeni. Až konec opravdu přijde, možná už nebudeme schopni vytáhnout paty. Jenomže vlk tentokrát dorazí.
Co dělat, aby dopad pandemie nebyl horší než pandemie sama? Odpověď samozřejmě neznám. Někdy mi připadá, že není náhoda, že se tolik lidí začalo otužovat, že plavou v ledových vodách a kopou si díry v ledu. Čelit chladu je ozdravné, ale pocit štěstí přijde až když otužilec z vody vyleze. Měli bychom se učit zvládat nepříznivé podmínky, jít jim naproti, „otužovat“ se i v běžném životě, protože ten je nejtěžší. Zvláště teď. Návrat do normálu totiž nebude znamenat normál. Svět je jiný a my taky. Snad je v tom i naděje.
Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.
18
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
