V hledáčku filmové kamery se ocitla zámecká zahrada, nádvoří i interiéry zámku a ulice starého města, nábřeží Husovo, ulice Na Příkopech, Masná i náměstí Míru a přilehlá třída J. P. Koubka.

V letních měsících, až do poloviny října 1964, vznikala ve městě a okolí podle povídky Jak Pupenec ke štěstí přišel spisovatele Karla Michala duchařská veselohra, ve které Bílá paní komonická koná dobré skutky v době socialismu. V komedii si zahráli přední čeští herci, mimo jiné Miloš Kopecký, Irena Kačírková nebo Vlastimil Brodský. Filmování vyvolalo u místních vlnu zvědavosti. Josefu Jančarovi (86) z Blatné bylo tehdy čtyřicet let. „Běžně jsem potkával známé herce na ulici, nejčastěji ale v hostinci Beránek, kde se filmový štáb scházel po práci a povídalo se o všem možném,“ dodává. V paměti mu utkvěly zvláště dvě scény. „Na náměstí Míru byl dav lidí, který poslouchal projev Rudolfa Hrušínského z balkonu. Stál jsem opodál, mimo filmový záběr. Najednou se mimo scénář přes celou ulici ozvalo hlasité Ahój, Rudy! Všichni se otočili za hlasem, byl to hercův známý. Režisér musel natáčení přerušit a scénu zopakovat,“ vypráví pamětník, který byl i u zřejmě nejznámější scény filmu. „Na konci snímku lidé přecházejí přes neexistující most. To se odehrálo večer u rybníka Pustý. Celá ta masa lidí se hnala oblečená do vody,“ zavzpomínal.

Že je film i odvážnou satirou někteří místní tušili podle vyprávění herců. „Občas nám vyprávěli, co zrovna natočili. Ale obrázek o filmu jsem si udělal až po premiéře,“ dodal Jančar.

Natáčení si ve městě vyžádalo řadu úprav. „Dům vedle zvonice předělali na hostinec, dnes je tam obchod,“ popisuje Jančar. Opravy se dočkala fasáda domu na náměstí Míru, odkud z balkonu Rudolf Hrušínský promlouval jako předseda MNV k nespokojeným lidem. Náměstí po dobu natáčení zdobila maketa kašny.

Blatná tehdy učarovala zvláště herce rybáře. Proto místní organizace tehdy Československého rybářského svazu v Blatné zájemcům z řad filmařů umožnila, aby směli chytat ryby přímo v zámeckém parku. To, že řada herců milovala rybaření, potvrzuje i Josef Jančar. „Náruživý rybář byl hlavně Rudolf Hrušínský. Ale do blatenského rybářství, kde jsem v tu dobu pracoval, přišel pro pstruhy i Josef Bek. Na sádky chodil taky režisér Podskalský,“ zavzpomínal.

Předpremiéra Bílé paní se konala v sobotu 26. června 1965 v blatenském kině za účasti režiséra Zdeňka Podskalského, spoluscenáristy Karla Michala, herce Vladimíra Hlavatého, kameramana Františka Valerta nebo hudebního skladatele Evžena Illína. Na promítání tehdy nechyběl ani Josef Jančar. „Film se mi líbil. Byla to legrace. Ale dalo se očekávat, že bude zakázaný, protože vystupoval dost kriticky proti tehdejšímu režimu,“ dodal. Kvůli satirické kritice socialistického systému byl film během normalizace zakázán a přes dvacet let odpočíval v trezoru.

První televizní reprízu po revoluci si vybavuje Josef Jančar docela živě. „To víte, že jsem si film nenechal ujít. Připomnělo mi to lidi, kteří se v něm jako komparzisté mihnou a dnes už nejsou mezi námi. Ale film je hlavně komedie, takže se u něj především rád zasměji,“ říká.

Většina filmových scén vznikla v interiérech tehdy ještě státního zámku. Po roce 1989 se panství vrátilo rodině Hildprandtových. Místa známá z filmu ale nejsou veřejnosti přístupná už dvacet let. Dnes mohou návštěvníci zámku v rámci prohlídky vidět jen místo, kde visel obraz Bílé paní. „Ostatní prostory, například ložnice z filmu, dnes není veřejnosti přístupná z důvodů dlouhodobé rekonstrukce,“ uvedla administrativní pracovnice zámku Veronika Janečková. „Usilujeme už delší čas o sehnání obrazu Bílé paní známého z filmu. Chceme jej vrátit do míst, kde visel. Ale je to složité, vzhledem k tomu, že se jedná o filmovou rekvizitu,“ dodala Janečková.

A tak kdoví, možná se Bílá paní jednou na Blatnou vrátí…

Kateřina Malečová Suková