Suterén, kde se vám osudy zažerou pod kůži

Je úplně obyčejný den, jakých během roku zažijeme bezpočet. Hodiny ukazují sedm hodin ráno a Jana Šaška (53) z Úlehle čeká pět hodin, po které bude připojen na hemodialyzační jednotku. Pět hodin z celkových patnácti, které musí během týdne absolvovat. Jinak by neměl šanci na přežití.

Příběh č. 1

Jan Šašek je jeden z mnoha pacientů, kteří několikrát týdně uléhají na lůžko na hemodialyzačním středisku strakonické nemocnice. Jejich nefungující ledviny nahrazují přístroje za stovky tisíc korun, aby jim pročistily krev. „Jinak by je právě životodárná tekutina zabila,“ říká staniční sestra Gabriela Jelínková.

Ale vraťme se k panu Janovi z Úlehle. V tichu, rušeném jen něžným vrněním drahé techniky, se ke mně nese jeho v podstatě krátký životní příběh. „Na dialýzu chodím už od roku 1986. Asi jsem tehdy na vojně přechodil zánět ledvin. Teď už chodím třikrát týdně na pět hodin. Zvyknete si, nic jiného vám vlastně nezbývá,“ říká vyrovnaným hlasem. A jako perličku dodává: „Letos jedeme na dovolenou na Slovensko. Budu mít dialýzu domluvenou tam.“ Jaksi mimoděk dává důkaz, že nic není nemožné . . .

Hemodialýza

Jak už je asi víceméně jasné, reportáž Vstup zakázán, Deníku povolen se odehrála na hemodialyzačním středisku strakonické nemocnice. Konkrétně ve středu 18. ledna.

Středisko leží v suterénu interního oddělení strakonické nemocnice. Staniční sestra Gabriela Jelínková na své působiště přišla před deseti lety, kdy vznikalo. „Přišla jsem po mateřské dovolené z chirurgie. Takže jsem ani pořádně nevěděla, co to dialýza je,“ vzpomíná. Po těch deseti letech se už na svoji práci dívá jinak. Denně ji a její kolegyně zasahují lidské osudy, drobné radosti i tragédie, které se nevyhýbají. „Nejsme jako jiná oddělení. Ani to nejde. Dobře známe lidi, kteří k nám několikrát týdně chodí. Už to nejsou pacienti, kteří přijdou, poleží tady a odejdou. Jsou to naši známí. Vzpomínám si, jak mi kamarádka říkala: Dávej si pozor, je to psychicky dost náročná práce. Měla pravdu. Nemůžete si myslet, že se vám osudy lidí, pro které jste jedinou možností na přežití, nedostanou pod kůži,“ pokračuje.

Ale teď k samotnému středisku. I když jde o moderně vybavené pracoviště, přidělené místo v suterénu mu je trochu na škodu. Prostě jdete do sklepa. I když pro ty, kteří sem musejí několikrát týdně, je to zádrhel více než minimální.

Zkusme si pracoviště, kde může proceduru absolvovat najednou deset pacientů, trochu přiblížit. Role průvodkyně se ujala zástupkyně staniční sestry Jana Herbrychová. „Jsou tady tři malé sály, každý pacient má k dispozici mobilní lůžko se stolkem na osobní věci, u každého je moderní přístroj umožňující vyčištění krve, v každém pokoji je barevná televize,“ říká. V centru je jakýsi velín – odtud sestry i vedoucí lékař mají stoprocentní přehled o každém pacientovi a pokud by došlo ke komplikacím, mohou včas zakročit. „V jednom menším pokoji jsou dvě lůžka pro pacienty s infekcí. Do nich mají přístup pouze zdravotníci, tam vás pustit nemůžu,“ pokračuje s omluvným úsměvem na tváři.

Součástí střediska jsou pochopitelně místnosti pro personál i sklad pro důležité věci a nesmí chybět ani toalety. Do suterénu se mohou pacienti dostat buď pěšky nebo výtahem.

Kromě vedoucího lékaře tady pracuje deset zdravotních sester. Pracuje se tady na ranní a noční směnu (kromě pátku) vždy po 12 hodinách.

Příběh č. 2

Anna Brejžková (71) ze Strakonic navštěvuje dialýzu tři roky. I když je zrovna v péči sestry Jany Herbrychové a její čtyřhodinová anabáze zrovna začíná, svůj příběh mi poskytla. „Začalo to tím, že mi hrozně otékaly nohy,“ říká. Na čištění své krve chodí dvakrát týdně na čtyři hodiny. Přesněji – jezdí pro ni sanitka. „Pomáhá mi to, ale někdy je to těžké. Třeba jen to, že dvakrát týdně musíte počítat s touhle postelí,“ dodává.

Pod kůží

Deset lůžek dostatečně pokryje potřeby pacientů na Strakonicku a částečně i na Klatovsku. Je to ale vykoupeno právě dvanáctihodinovými směnami. „Někdo je natolik silný, že může dialýzu absolvovat i v noci. Je to všechno na vzájemné domluvě,“ pokračuje Jana Herbrychová.

I pro ni samotnou – jako asi pro každého v suterénu interny – představuje tahle práce psychickou zátěž, se kterou se musí umět vypořádat. Někdy i za cenu toho, že o lidských osudech, kterých zná za ty roky stovky, přemýšlí i doma. „Měli jsme tady jednoho pána. Byl to starší člověk a bydlel poblíž Strakonic. Stále se usmíval. Potom mu museli amputovat jednu nohu a začalo být na něm vidět, že odchází. Pak přišel o druhou nohu a zakrátko zemřel. Tohle ve vás přece něco zanechat musí,“ prozradila jeden z mnoha příběhů.

Zpoza skla nás sledují oči lidí, kteří mají žebříček životních hodnot postaven přece jen trochu jinak. I když se bráním, emoce v mém nitru dostávají zabrat trochu víc, než bych sám chtěl. Na jednu stranu si říkáte – ještě že tam neležím já nebo někdo z mých blízkých. Vždyť tyhle přístroje a ochotné sestry jsou jedinou nadějí na alespoň trochu normální život. Jenže je to jako doktor Jekyll a mistr Hyde. Hned vás totiž napadne – a jak můžeš vědět, že během několika let tady nebudeš ležet také?

Příběh č. 3

Jednou se Rudolfu Koutovi (63) z Neuslužic udělalo na naháňce hrozně zle. Dál už byl scénář obvyklý – sanitka, nemocnice, vyšetření, verdikt. „Nepracovala mi půl roku ledvina. Teď si sem chodím lehnout třikrát v týdnu na čtyři hodiny. Dá se s tím žít, ale ještě že pojišťovna všechno hradí. Jinak by to bylo asi horší,“ říká muž, jehož velkým koníčkem je myslivost. A to i přesto, že vedle jeho postele stojí protéza. Panu Rudolfovi totiž chybí noha . . .

Plány

Vedoucím lékařem hemodialyzačního střediska je Josef Moltaš. Podle jeho názoru patří strakonické pracoviště mezi ta, která se nemají co do vybavení za co stydět. „Pochopitelně pacienty se vzácnějším onemocněním ledvin posíláme například do Prahy na specializovaná pracoviště. To je ale běžná praxe,“ říká.

Hemodialýza v každé nemocnici není daným pravidlem. „Na jihu Čech je v každém bývalém okrese. Například z Chebu jezdí lidé do Sokolova,“ pokračuje doktor Moltaš.

Pokud by měl hodnotit strakonické pracoviště, jedna věc ho mrzí. A to umístění. „I když jsme dobře vybavená dialýza, rád bych ji rozšířil o několik lůžek, což právě kvůli umístění bude problém. Ale věřím, že se to podaří.“ Důvodem je, že chce soustředit do Strakonic ty pacienty z Horažďovicka a části Sušicka, kteří to mají do Strakonic blíž než do Klatov. „Spádově pacienti odtud patří do Klatov, ale stejně jezdí k nám,“ vysvětluje. To by představovalo tak čtyři až pět lůžek.

Ještě nějakou chvíli povídáme, než mne doktor Moltaš pozve i na vizitu. To jsou asi okamžiky, kdy moje já dostává největší rány. Vidím totiž na vlastní oči to, o čem mluvily obě sestry – to vzájemné propojení, důvěru na jedné straně a snahu o pochopení na straně druhé. Za normálních okolností by se hlavní aktéři této reportáže možná nikdy nesešli anebo jen na několik chvil. Takto, v suterénu, daleko od normálního provozu, daleko od čekáren v ambulancích a operačních sálů, vznikají vztahy, jejichž hloubku umějí posoudit je ti, které necitlivý osud svedl dohromady.