„Je mi smutno z toho, že množství tradičních plemen zaniká. Protože staří chovatelé vymírají. My snad ještě nějaký rok budeme pokračovat, ale kdo to bude dělat po nás?“ ptá se Vlastislav Klimeš, jenž ochotně nabízí pomocnou ruku všem zájemcům o chov, zejména mladým, kteří by to mysleli opravdu vážně.

Jak se chovu holubů věnujete dlouho?
Zhruba od páté třídy. A hrozně rád na to vzpomínám, když se sejdeme se spolužáky ze základní školy a vzpomínáme na časy, kdy jsme se do holubů úplně zbláznili. Lítali jsme po půdách a vyměňovali si holuby pod lavicemi. Dnes si nad tím mladí nejspíš poťukají na čelo, ale byli jsme parta a dodnes to většinu z nás drží. Teď už asi 40 let mám pořád jedno plemeno a jednu varietu, a sice moravského pštrosa varieta červená. Až letos na jaře – já mám rád těžší plemena – jsem se na výstavě zhlídnul v plemeni gigant hommer. Pořídil jsem si dva a už se mi rozmnožují. V současnosti mám kolem dvou stovek holubů, ale míval jsem i tři sta, jak jsem je přebíral po známých chovatelích, jež už nejsou mezi námi.

Své holuby asi nepouštíte z voliér ven, aby se proletěli?
Ne, tohle nejsou poštovní holubi. Myslím, že od sousedů by se s jejich orientačním smyslem těžko vraceli (smích). Kromě toho jsou velice ochočení a tady je to u lesa, tak myslím, že by dravci měli hody. Kuny tu chodí už pomalu ve dne, a to jsou zabijáci. To by mnohaletá práce přišla vniveč.

Co obnáší chovat holuby?
Lidi si mnohy myslí, že jim stačí dát vodu a hodit na zem krmení. Ale chovat výstavní holuby je věda. Musíte znát vše kolem toho, od genetiky počínaje. Dělat linie, znát zákony štěpení genetických vlastností, rozumět barvám holubů, jejich chování. Každý je jiný barvou, postavou, vlastnostmi… Chovají se jako lidi. Pečliví rodiče se vzorně starají o svá mláďata, jiní si jich nevšimnou. Někteří holubi jsou mezi sebou agresivní, jiní vám zobají z ruky. A když je chováte zavřené ve voliéře, musíte jim zajistit všechno, co by si našli sami ve volné přírodě. Tedy všechny stopové prvky, minerálie, vitamíny. A preventivně, popřípadě léčebně jim ordinovat medikamenty. To už mám za ty roky zmáknuté, co jim dávat.

Máte své oblíbence?
Jsou tam. Vznikají různě. Třeba tím, že je odmalička krmím, když si rodiče neplní své povinnosti, nebo jsou staří, a tak jim pomáhám. Ta holoubata si na člověka pak tak zvyknou, že za vámi běhají. Ale už to nedělám, protože pak je velice obtížné je utratit, když už jsou staří. Teď tu sice mám jednoho, což je extrém, kterému je 13 let, ale jinak kolegové holuby mívají tak čtyři pět let. Spíš mám oblíbence ty, kteří jsou klidní, mírní a starají se o svá mláďata. Někteří holubi jsou divocí a agresivní, ale musím je mít, protože je to genetický materiál, mají zase jiné přednosti.

Když sedíte venku na verandě a slyšíte jak vrkají, poznáte podle hlasového projevu, co se ve voliéře děje?
Z vrkání se moc nepozná, ale zažil jsem jednou, když nevrkali vůbec. To tam byl klid, protože zvraceli. Zřejmě snědli nějaké špatné krmení. Tam vládlo mrtvolné ticho, a to bylo to nejhorší, co jsem s nimi zažil. Měl jsem hrůzu, jestli to přežijí, ale naštěstí se z toho dostali. Ale je odtud na ně hezký pohled zejména navečer, kdy do voliéry svítí sluníčko. Když se vykoupají – holubi se rádi koupou – a roztáhnou peří, aby si ho usušili. To je na ně nádherný pohled.

Milují koupání?
Na koupání mám takovou lodnu, do které naliji dva tři kýble vody a oni se tam nasáčkují jako sardinky vedle sebe a cachtají se. Dostanou do vody speciální šampon. Obsahuje látky proti parazitům a čmelíkům v peří.
To je asi ve voliéře živo, když na holuby přijde jaro a námluvy…
Tak oni mají jaro celý rok. S nimi je problém hlavně teď, protože postupně přehodí všechno peří. To je pro ně obrovská zátěž, skoro větší než nemoc. Vysiluje je to a do toho mají ještě některé holubice tendence snést vejce, což si žádá obrovské množství vápníku. A je problém jim snášku přerušit, v podstatě se to nedá. Může se to povést jenom nějakou radikální změnou, nebo se jim na čas přestane podávat tak výživné krmivo, anebo přijdou mrazy.

Co například se na výstavních holubech hodnotí?
Posuzuje se hlava, oko, barva, nasazení hlavy, zobáku, postava a tak dál. Celkem se na hodnocení používá stobodová stupnice. Čili spářit holuby není jen tak.
Mám tady dvě stě holubů, což znamená, že je tu prakticky dvě stě různých barev, i když si laik řekne, že všichni mají barvu stejnou. Chci třeba získat holuba s barvou sytou pivoňkovou na zádech se zelenými lemy, tak nemůžu dát k sobě dva holuby tmavé, protože lesk, který mají mít na zádech zelený a kolem hlavy červený, by se úplně přehodil a bylo by to na vyloučení z výstavy. Když má chovatel dobře propracované linie, tak se mu to už snáze kombinuje.

Kdy vám holubi dělají největší radost?
Jednak úspěchy na výstavách, ale hlavní důvod, proč je chovám, je, když se poté, co jsem celý den ve styku s lidmi, zavřu do holubníku, pozoruji holuby a raduji se, když vidím, že se z mláďat po přepeření klubou jedinci, jaké jsem chtěl a že se to podařilo. Z výstavních úspěchů si nejvíc považuji titulu Mistra klubu, který jsem získal loni na evropské výstavě na Moravě.