Jednou jsi o sobě napsal, že umíš jenom střílet. Je to fakt pravda?
Myslím, že to bylo řečeno spíš s nadsázkou, ze srandy. Jako strojař se živím programováním laserového pálicího přístroje, a k tomu by asi nestačilo jen umět střílet. Mám to štěstí, že dělám práci, která mě baví.
Samozřejmě klub vojenské současnosti, což je rozsáhlá aktivita obsahující mimo jiné i střelbu, zabere dost času o víkendech, ale i v týdnu.

A co děláš, když zrovna nestřílíš nebo neprogramuješ?
Pokud vynechám práci a můj největší koníček, který zabírá zatím podstatnou část života, zbývá mi tu ještě čas na psa, kterého jsme nedávno adoptovali ze Strakonického útulku, a samozřejmě velice rád cestuji po naší republice. Myslím, že Česko mi doposud má co nabídnout, a ještě dlouho potrvá, než to budu znát všude. Rovněž se starám o druhoválečný bunkr.

Může se k vám připojit i obyčejný smrtelník a zažít tenhle typ aktivity na vlastní triko?
Z obyčejných smrtelníků se náš klub skládá, tedy může. Ovšem pravděpodobnost, že řádně splní všechny požadavky, je malá. Z deseti přihlášených to zvládnou tři a ze tří zůstane u klubu jeden. Svou roli hraje i finanční a časová náročnost.

Co od toho můžu čekat, když se k vám přidám? Odreagování? Psychickou odolnost?
Svým způsobem obojí. Dalo by se říci, že během cvičení se zlepší fyzická kondice, psychická odolnost, získávají se nové dovednosti, jakou je střelba z pistole, rovněž pořádáme kurzy přežití apod. Všichni členové mají přehled o zbraních a ví, jak s nimi zacházet. Kdo má zájem, navštíví s námi i zbrojní veletrh v Brně. No, a u toho se člověk vlastně odreaguje. Střelba z airsoftových zbraní proti ostatním klubům je až na posledním místě. Je to dobrý koníček, pokud se rozhodujete vstoupit do armády, ale i pro ty, jejichž práce je psychicky vyčerpávající.

Kdy jsi začal vnímat, že tvoje cesty vedou k armádě?
Poměrně brzy. Ještě před vstupem na střední školu. Tento sen se mi snad splní již letos. Moje dosavadní práce mně sice baví, ale nedovedu si představit, že bych to v armádě alespoň nezkusil.

Jak ses dostal k druhoválečnému bunkru?
Druhoválečný bunkr, o který se teď starám, mi přenechal kamarád. Stěhoval se mimo republiku, a nebyl nikdo, kdo by ho dál udržoval, sháněl vybavení a prováděl návštěvníky. Údržba takového objektu je sice méně časově náročná, zato spolkne dost peněz.

Kde bereš finance k jeho údržbě?
Něco málo zanechají návštěvníci, které prohlídka zaujme, ale víceméně jsou to mé úspory.

Kde se daří dohledávat ty unikátní muzejní kousky?
Vybavení bunkru sháním různě po burzách i na internetu. Vždycky to bývala spíš náhoda, že se podařilo něco najít. Teď mám ale kamaráda, který s tímto obchoduje, takže je to poměrně snadnější.

Co tě táhne víc? Tvoje současná pracovní náplň nebo vojenské mise?
V mém věku rozhodně armáda, ale vím, že to není práce na celý život. Až jednou u armády skončím, budu se zase rád věnovat programování.

Věříš ve světový mír?
Jsem realista, který umí počítat. Tedy nevěřím.

Martin Pekárek do další Štafety Strakonického deníku nominoval motokrosového jezdce Ladislava Koubka.