„Dávno je tomu, co v kraji žila vznešená paní jménem Řepice. Byla krásná, v lásce nestálá, života nepokojného. Její muž Krasel od ní utekl do nedalekých lesů, kde v místě zvaném Lov si se svou družinou vystavěl pevný hrad. Tento pojmenoval Kraselov.“

Jazykových hříček je čeština plná a básníci Seifert, Mácha či Hora postavili na její libozvučnosti svou slávu. Do dějin Kraselovska zasáhl také básník barokní, vlastním povoláním biskup Ignác Chanovský. Rod Chanovských i Dlouhoveských panoval v této krajině dlouhá staletí. Jeho excelence tu ráčila postavit líbezný poutní kostel sv. Anny. K němu se váže poměrně neznámá pověst o zvonu: „Když byl postaven kostel svaté Anny, byl opatřen skvostným zvonem, jehož hlas byl líbezný, že si jej zamilovali všichni lidé, kteří jej mohli slyšet. Když zaznělo klekání, vycházel prostý lid ze svých chaloupek a v pohnutí se modlil.

Jednou v kostele sloužil mši jeden biskup z Prahy. Ten byl zvonem tak nadšen, že si jej vyžádal darem. Smutno bylo po kraji, když vůz s osmispřežím odvážel bronzové dílo pryč. Vížka kostela oněměla. Ale co se nestalo! Když přišel večer a lidé zamlkle seděli ve světničkách, tu se ozval oplakaný zvon. A vesele vyzváněl, jakoby nic. To už přijížděl od Prahy kurýr na schváceném koni se zprávou, že se jim zvon po cestě ztratil. Pozdvižení bylo veliké a pan biskup se nakonec sklonil před Boží vůlí a zvon zůstal ve svém domově.“

Zvony jsou v pověstech obzvlášť čiperné a stále se ztrácejí, propadají do země, anebo, jako je tomu v legendách, odlétají do Říma. Kdo nevěří, může se o tom o blízkých Velikonocích přesvědčit!

(Z trilogie Prácheňský poklad)

Autor: Ondřej Fibich