Jak dlouho jste pohádky sepisovala?
Kniha pohádek byla sepsána poměrně rychle, ale zážitky, kterými jsou příhody inspirovány, jsem sbírala možná rok. Pak vlastní zpracování textu trvá možná déle, než nápad, který se napíše prvotně na papír.

Můžete nám povědět nějaký zážitek, který vás inspiroval?
Všechny své zážitky a příhody jsem vypsala právě do této knížky. Například jednu příhodu zažila i tady děvčata, která jsou zde se mnou. Byly jsme v Horažďovické Lhotě, kde jsou nádherné lípy. Mezi těmi lípami jsme chvíli zůstaly v klidu a najednou jsme všechny začaly vnímat hlasy. Kdyby se to stalo jedné, tak si člověk řekne, že není při smyslech, ale bylo nás tam plno. Začaly jsme se moc smát, protože to byly legrační hlasy a hlášky ve smyslu: „Co to je, co to je?" a takovým dětským hlasem. Jakoby tam pro nás někdo sehrál pohádku. To byl pro nás velmi silný zážitek, protože jsme z toho všichni byli udivení.

Kolik vás tam bylo?
Možná deset.

Stává se vám to často?
Ano, teď se to stává pořád (smích). Zkrátka vnímáte ještě něco jinak, než co je vidět a slyšet tady na světě. Nyní už je to součást mého života.

Máte v plánu psát další knihy?
Ano, už mám sepsanou další knihu, která je u grafika. Myslela jsem, že ji stihnu dříve, ale nejspíš vyjde až na jaře. Kniha je vlastně trochu autobiografická, o tom, jak jsem se dostala k těmto vjemům a jak člověk přijde k tomu, že si otevře srdce něčemu, co mnozí nevidí a neslyší a tím si myslí, že to neexistuje.

Pocházíte ze severních Čech, ale už patnáct let žijete v Horažďovicích. Mělo vaše původní působení na severu, nebo dětství nějaký vliv na vaše vjemy?
Myslím, že ne. Spíše je to spojené s tím, že si něco myslíte a jste si vnitřně jistá, že něco víte. A řeknete si: „Tak uvidíme."
Nebo tomu vůbec nevěnujete pozornost a najednou uběhne měsíc a ono se to tak stane. Takže ta intuice a celkově život se začne tak nějak navnímávat. Začnete vnímat všechny okolnosti. Právě ta kniha, která má vyjít na jaře, popisuje, jak se mi to stalo. Takže necháme čtenáře, ať si vše přečtou.