Když jednaosmdesátiletá Eva Václavíková ze Strakonic o druhé světové válce vypráví, má slzy v očích. „Velice těžko se mi o tom mluví, ale nechci, aby se na moje příbuzné, kteří museli do plynu, zapomnělo," říká. Na jejím místě by však nejeden člověk na zážitky té doby nejraději zapomněl. Eva Václavíková je totiž Židovka. „V roce 1942 jsme všichni dostali židovské hvězdy. Otec byl křesťan a chránil matku, ale já jsem byla Židovka a čekalo se na můj odchod do transportu," začíná své vyprávění. Do transportu měla odejít dříve než její maminka Irma. Nakonec to ale dopadlo jinak. „Nejdříve odvezli tatínka do koncentračního tábora v Bystřici u Benešova, protože se nechtěl s maminkou rozvést. Po půl roce odvlekli maminku do Terezína. Já jsem byla ukrytá u příbuzných mimo Strakonice. To mi bylo jedenáct," popsala.

Se svými rodiči se nakonec setkala až v květnu 1945. Hrůzy války v ní ale nechaly hlubokou stopu. Dokonce ani při setkání s rodiči nedokázala projevit city. „Byla jsem otupělá," zmínila se.
Po skončení války se zapojila do běžného života. Začala chodit do školy, odmaturovala a stala se zdravotní sestrou.
Dnešní den byl vyhlášen jako Mezinárodní den památky obětí holocaustu.

Do koncentračního tábora jí nacisté odvlekli oba rodiče

Holokaustu nebyli za druhé světové války ušetření ani Židé ve Strakonicích. Své o tom ví dcera křesťana Huga Binnhacka a jeho židovské manželky Irmy Eva Václavíková (81) ze Strakonic. „Do koncentračního tábora odvlekli mé rodiče a další příbuzné. Rodiče nakonec utekli, příbuzní z matčiny strany kromě jejích dvou sester nepřežili," říká, zatímco v ruce drží poslední dopis od svých židovských příbuzných. „Zastřelili je," dodává.
Soucit a pomoc
Doba zla v lidech ale probudila vlnu soucitu a ochoty pomoci i za cenu vlastního života. Například když odvedli Huga Binnhacka, rodina Markova vhazovala do schránky rodiny Binnhackových potravinové lístky. „Pro nás byly určené takzvané chlebenky. I když na lístku bylo napsáno třeba půl kila masa, my jsme dostali chleba," zavzpomínala. Rodina Markova měla tři děti, na každé dostala lístek. Jeden z nich dávala po celou válku Binnhackovým.
Život v koncentráku
Ačkoliv Eva Václavíková byla hrůz koncentračního tábora ušetřena, od maminky vyslechla mnoho příběhů. „Když přišly zprávy o tom, že existují koncentrační tábory a do Terezína se chystal Červený kříž ze Švýcarska, najednou v táboře vyrostly houpačky a vůbec všechno působilo rodinným dojmem. Hlavní SS v Terezíně byl jakýsi Rahm a děti mu musely říkat Onkel Rahm (strýček Rahm). Jezdil po táboře na koni. Když z Červeného kříže odjeli, nějaké dítě zavolalo Onkel Rahm a on ho za to koněm rozdupal," vypráví.
Eva Václavíková zná i příběh, kdy se svým dítětem šla dobrovolně i jeho matka. „Teta byla vdova a žila se Židem. Bylo to domluvené manželství, ale nakonec se nikdy nevzali. On tahal kameny v kamenolomu v Osvětimi. Jeho manželka byla lékařka. Věděla, že jejich dítě jde do plynu a tak šla dobrovolně s ním. On chtěl také, ale jeho ale nepustili, musel se na to dívat. Nakonec přežil koncentrační tábor u pece jako spalovač mrtvol," zmínila se.
Některé příběhy mají i šťastný konec. „Maminka se v táboře setkala se svými sestrami, které celou válku neviděla. Všechny se z tábora nakonec dostaly," podotkla Eva Václavíková.
Konec války
Když skončila válka, skončila strakonickým Židům noční můra. Nemuseli se bát říct, že jsou Židé. „Mentalita tady byla jiná. Nedal se pociťovat nějaká antisemitismus," říká Eva Václavíková.
To, že nakonec strakoničtí Židé přišli i o svou synagogu, do které chodila, bere s nadhledem. „Co nadělám. Hlavně, že jsme přežili válku," uzavírá. Maminka zemřela ve věku 85 let, tatínek se dožil 93 let.
Navzdory všem prožitým hrůzám válečné doby jí zůstal smysl pro humor a z dlouhověkosti v rodině si dělá legraci. Říká totiž, že ten, kdo přežil Hitlerovy lázně, ten má tuhý kořínek. Sama za několik dní oslaví 82. narozeniny.