Bereme je jako samozřejmost, čas od času na nich spočinou naše oči, aby zkontrolovaly . . . co? Čas.
Hodiny na strakonické radnici vídáme denně, ale těch, kteří byli přímo u nich, moc není. Od včerejšího dopoledne ale patřím mezi ně.
I když se čas mění až v neděli, pracovníci technických služeb Zdeněk Šíp a Láďa Hraba mne vzali až do samotné věže, kde hodinový stroj pohání rafičky na třech cifernících. „Je to skříň se strojem a táhly. Víc toho neuvidíš," říká mi Zdeněk Šíp, když zdoláváme více než 130 schodů v objektu bývalé školy na Velkém náměstí. Tam, až nahoře, za plechovými dveřmi a dřevěnými schody, je technický zázrak. Z jakého roku je, nelze určit – štítek chybí. Ale traduje se, že prý z roku 1907.
Po 15 dřevěných schodech, připomínající schody na půdu (kde v podstatě jsme), se ocitáme u hodinového stroje, který si jen tak ševelí. Nic zvláštního tento unikát nechrání – je v dřevěné skříni s prosklenými dvířky. Kdo by čekal obrovský orloj, byl by zklamán. Ale jak seřídit velké rafičky, které jsou o další asi tři metry výš? Láďa Hraba ukazuje na malý ciferník přímo ve stroji. „Tady nastavíš čas, který se pak přenese na velké hodiny. Seřízení nebo nastavení času je otázkou několika okamžiků," říká.
Protože se čas mění až v noci na neděli, jen mi ukazují, jak bude přetočení rafiček vypadat a když už tady jsou, hodiny seřídí. Ale i přes letitost stroje smekám pomyslněklobouk. Pravda, i já jsem čekal nějaké zvláštní zákoutí, omšelé trámy, pavučiny a někde ve stínu možná hodinářský příběh. Ale o to nejde. I tak jsem byl na místě, kam se zrovna moc lidí nepodívá…
Po nějakých 15 minutách sestupujeme zase dolů a brzy stojíme před strakonickou radnicí. Když pak mířím do redakce Strakonického deníku, pootočím hlavu a zadívám se na radniční hodiny. A až to samé, jistě mimoděk, udělám zase za pár dnů, určitě se mi vybaví ten nenápadný stroj v dřevěné skřínce s prosklenými dveřmi, kde je čas tak trochu – jak jen to říct – na dosah ruky.