Velkou životní láskou fotografky Anety Novotné Hnykové jsou koně. Tak velkou, že si chce jejich krásu, ladnost a sílu připomínat celý život. „Kamarádka mne poprosila, jestli jí nenafotím její kobylku, a tak jsem si řekla, proč ne," vzpomíná na svoje začátky.

Vaše fotky mají úspěch po celé České republice, ale i mimo ni. Můžete nám prozradit, kde všude na ně narazíme?
V papírnictvích po celé ČR můžete narazit na dva druhy pexes s mými fotografiemi koní. Letos vyšla karetní hra kvarteto plemena koní, která je opět celá z mých fotografií. Tvořila jsem u nich i popisky k jednotlivým plemenům. Krom časopisu, ve kterém se má tvorba objevuje pravidelně každý měsíc, můžete narazit na mé fotografie i v jiných periodikách nejen v ČR. Měla jsem fotografii například v kanadských novinách, letos v létě použil mou tvorbu rakouský jezdecký časopis a dokonce i slovenský časopis.
Občas fotím pro tvorbu plakátů lákajících na jezdecké závody a akce. Spousta fotografií se použila i na pohlednicích, které vycházely pro klub sběratelů pohlednic. Nesmím také zapomenout na to, že se s mými fotografiemi setkáte v kalendářích a při propagaci různých jezdeckých stájí a klubů. A takhle bych mohla pokračovat snad do nekonečna, seznam je opravdu dlouhý a já sama si to všechno nepamatuji.

Když jste vzala poprvé fotoaparát do ruky, napadlo vás, že by jednou mohla vaše práce mít takový ohlas?
Vůbec jsem netušila, že to bude mít takový úspěch. Fotoaparát jsem si původně pořídila, abych si mohla na památku fotografovat koně, na kterých jsem jezdila a o které jsem se starala. Jednoho dne mne poprosila kamarádka, jestli jí nenafotím její kobylku, a tak jsem si řekla, proč ne. Zkusila jsem to a fotografování mě začalo velmi bavit.

Když se podívám na vaši práci, vidím rozmanitost portréty, zvířata v pohybu, výstavy nebo závody. Fotíte něco z toho raději než to ostatní?
Nejraději fotím koně ve volnosti. Zvíře při tom ukáže svůj temperament, předvede se, odhalí svůj charakter a krásu. Z jara moc ráda jezdím fotografovat čerstvě narozená hříbátka, je na ně úžasný pohled a nabíjí mě.
Fotografovat jezdecké akce, ať už závody nebo výstavy, je velmi náročné. Trvají mnohdy od rána do večera, a pokud jste hlavní fotograf akce, odběhnout si mimo pauzy mezi soutěžemi je téměř nemožné, abyste nepropásli některého z účastníků. Ale všechnu tu námahu mi pak vynahradí radost účastníků z toho, že mají památku na svůj závodní den. Hodně mě baví focení na různá témata, kdy se majitelé obléknou do kostýmu, sladí a upraví svá zvířata a přidají se kulisy. To pak vznikají úchvatné fotografie jako třeba Viking na fjordském koni, princezna v dobových šatech s černou perlou (fríským koněm) nebo dokonce kůň vedle vánočního stromečku. Tahle rozmanitost se mi líbí, a pokud si to užívají i majitelé, tak to nemá chybu.

Práce se živými zvířaty může být nebezpečná. Dostala jste se někdy do riskantní situace?
Bohužel, i to se občas stane. Jednou si mě objednali na fotografování koní v ohradě ve volnosti. Paní majitelka mi bohužel zapomněla sdělit, že koník je náladový a čas od času útočí na cizí lidi. A tak jsem stála uvnitř ohrady, fotím a najednou v hledáčku vidím detailní pohled na koňské zuby a říkám si sakra něco je špatně. Naštěstí se nic hrozného nestalo, koník mě chytil za paži, ale díky mnoha vrstvám oblečení ke kousnutí nedošlo. Kůň je obrovské zvíře, a pokud jej člověk chce fotografovat, je potřeba vědět něco o jeho přirozeném chování.

Pracujete převážně v exteriérech. Jak vnímáte nepřízeň počasí?
S počasím je to těžké. I když u nás svítí sluníčko, stane se, že dojedu v domluvený termín na druhou stranu republiky, a tam je zataženo. Pokud už jsem na cestě nebo na místě focení, tak ho neruším a musím si poradit s tím, co je. Za zmínku stojí jeden můj dvoudenní výlet za focením až do Chlumce nad Cidlinou. První den mého příjezdu vytrvale pršelo, doufali jsme, že další den to bude lepší, ale nebylo. Protože majitelky o fotky moc stály, běhaly se mnou po pastvinách i v dešti a celou dobu nade mnou a fotoaparátem držely deštník. Do dneška jsou rády, že fotografie mají, a berou jako plus, že jsou pořízené za mlhy a deště. Takové fotografie se často nevidí. Exteriér bych za interiér určitě nevyměnila. Nejlepší je na něm ta rozmanitost přírodních období a míst.

Už několik let působíte i jako redaktorka oblíbeného časopisu s koňskou tematikou. Jak se z fotografa stane redaktor?
Když jsem začínala, bylo mi líto, že mé fotografie z akcí jen tak leží ve složkách v počítači, a tak jsem začala psát články z jezdeckých akcí pro časopis, který vycházel pro čtenáře zdarma a byl k dostání v jezdeckých potřebách. To vše jen proto, abych mohla články doprovázet svou fotografickou tvorbou.
Po několika měsících této činnosti si mě všimla redaktorka jiného časopisu a oslovila mě, jestli bych nechtěla psát a fotografovat právě pro ně. A tak jsem se před šesti lety stala pravidelným přispěvatelem a následně členem redakce. Kromě mých vlastních článků a fotografií se v něm objevují i sběratelské pohlednice a plakáty, rovněž z mé tvorby a několikrát byly mé fotografie použity i na titulní straně.

S jakou nejzajímavější osobností jste se díky tomu setkala?
Při fotografování rovinových dostihů v pražské Chuchli jsem měla tu čest se osobně setkat s legendou dostihového sportu Josefem Váňou. Je to svérázný chlapík, který je menší než já, čemuž jsem nemohla uvěřit. Krom této osobnosti, kterou zná skoro každý Čech, se často setkávám s osobnostmi jezdeckého sportu, které nejsou v médiích až tak propagovány, ale ve světě koní mají velkou váhu.

Stalo se někdy, že by pro vás focení bylo z nějakého důvodu nepříjemné?
Párkrát se mi stalo, že si mě objednali na focení koní a nakonec mě nechali samotnou v ohradě se špinavými zvířaty. A co si budeme povídat, zajímavé a krásné fotografie s ušpiněnými koňmi, kteří nezvednou hlavu od země, neuděláte. To se pak moc příjemně necítíte, protože nemáte podmínky k odvedení dobré práce. Základem pěkné fotografie zvířete je i spolupráce jeho majitele.

Vím, že si čas od času s objektivem odskočíte od němých tváří k lidem. Je to pro vás hodně odlišné?
Baví mě zachycovat vztah mezi majitelem a jeho zvířetem. Práce se zvířaty mě baví, i když často není lehké zaujmout třeba takového koně a donutit ho, aby našpicoval uši dopředu a krásně se díval. U některých to jde snadno, ale najdou se i flegmatici, u kterých se velmi nadřete. Člověku řeknete, jak si má stoupnout a kam se dívat, ten vám vyhoví, protože touží po pěkné fotografii, ale třeba takové kočky, to vám povím, to je něco.
Fotografuji kočky pro sdružení, které se zabývá jejich záchranou a hledáním dobrých domovů. Aby taková opuštěná kočka našla nového majitele, hraje v tom velkou roli i dobrá fotografie. Je důležité, aby kočička nového majitele zaujala hned na první pohled. A nafotit mladá hravá koťata, která chtějí dělat jen lumpárny a chvilku nepostojí, vyžaduje opravdu velkou dávku trpělivosti. Ostatně jako fotografování všech zvířat.

Máte stálou práci, vlastního koně a nedávno jste se vdávala. Jak všechno zvládáte skloubit ještě s focením?
Co si budeme povídat, je to náročné, ale zato se opravdu nenudím. Spousta lidí si myslí, že se fotografováním živím, ale bohužel tomu tak není. Chodím do práce jako všichni ostatní a ještě chci trávit čas se svým koněm. Díky tomu jsou čekací doby na termín focení delší, ale spoustě lidí to nevadí, a ti co o to stojí, si rádi počkají, než se volný termín najde. Mnohdy si na fotografování jezdecké akce rezervují termín i rok dopředu, aby měli jistotu. Díky tomu, že fotografuji při práci a mám to jen jako koníček, je z časových důvodů těžké vyhovět žádostem o fotografování na Moravě či Slovensku, kterých mi chodí velké množství. Pokud se jedná o fotografování ve větší vzdálenosti od domova jako je například Aš a Chebsko, kam jsem také často zvána, spojím to s dovolenou. Tu loňskou jsem trávila tak, že jsem vyrazila k Mariánským Lázním a celých devět dní objížděla zájemce o fotografování v širokém okolí.

Jak vaši vytíženost zvládá manžel?
Mám skvělého manžela. Ve všem co dělám, mě plně podporuje a z mého úspěchu se raduje. Na cestách za fotografováním mě velmi často doprovází a baví ho to. Mnohdy fotografování spojíme s výletem a společně se tak podíváme na spoustu zajímavých míst po celé České republice.

Začátkem října se jela Velká pardubická steeplechase, která je u nás považovaná za vrchol jezdeckého sportu. Co říkáte na vítězné pořadí a na to, že se pan žokej Váňa letos zúčastnil pouze jako divák?
Velkou pardubickou sleduji už od malička. Několikrát jsem měla dokonce tu čest sledovat ji přímo na pardubickém závodišti. Marek Stromský, který letos Velkou vyhrál na Nikassovi, je už několik let mým oblíbeným žokejem a moc mu fandím. Několikrát jsem si na něj i vsadila a vyplatilo se to. Úspěch ve Velké jsem mu moc přála. Po té smůle, která ho poslední dobou provázela, si ho opravdu vážím.
Josef Váňa je člověk, který toho dokázal mnoho. V rozhovorech byl velmi smutný, že letos Velkou sledoval pouze jako trenér, pro mě je ale úspěch i to, že jako trenér měl ve Velké připravené tři koně.

Dovolte mi ještě jednu otázku na závěr. Máte, co se fotografování týče, nějaký sen, který byste si chtěla splnit?
Ano, sen mám, a to veliký. Jde o fotografování koní v zahraničí. Strašně ráda bych s fotoaparátem cestovala a fotila islandské koně ve Finsku, camargské koně ve Francii nebo arabské koně v Egyptě. Mým velkým snem je nafotit koně, jak si volně cválá podél moře na pobřeží. To by se mi opravdu líbilo.

Barbora Krejčová