Jak vzpomínáte na začátky?

Nerad. Plno věcí bylo nedodělaných, šli jsme prakticky do napůl hotového útulku. Nebyly ploty, chyběly odpady, některé kotce nebyly hotové.
Ale nejhorší, na co vzpomínám, je, když psi dostali katary (onemocnění střev – pozn. aut.). Byli špatně živení a my jsme to nevěděli. Pan doktor Vačkář měl hned v prvním týdnu plno práce. Pak jsme zjistili, že je v Písku krmili odpadem z nemocnice. Nikdo nám to neřekl. My jsme poctivě nakrmili, psi do toho padli, protože byli hladoví. Když jsem přišel druhý den do práce, kotce byly v dezolátním stavu – pozvracené, plné exkrementů.
Rád vzpomínám na to, jak se celkem rychle udělala adopce. Hlavně díky osvětě, internetu a novinám. Měli jsme plno známých, lidi chodili venčit a pomáhat… Prakticky jsme vstupovali do neznáma. Dělal jsem v armádě, takže se psy zkušenosti mám, ale o adopcích jsme toho moc nevěděli.

Útulek ale funguje perfektně, takže někde jste informace přece jen posbíral.
Objel jsem plno útulků po republice, abych se vystříhal těm nejhorším věcem. Kolín, Tábor, České Budějovice, Březnice, Jihlava… Podařilo se to díky vedení technických služeb i životnímu prostředí, poněvadž ti chtěli, aby náš útulek byl na vyšší úrovni a ne jako některé, co jsme navštívili. To byly katastrofy. Viz Budějovice.

To je pravda, mám odtud pejska, kotce byly ve staré stodole…
Kdysi tam byl prasečák. Teď udělali nový. To je asi dva a půl roku. Přijeli k nám z Jihočeského kraje a okopírovali to ode mě.

Říkáte „ode mě". To, jak strakonický útulek teď vypadá, je vaše zásluha? Nedali vám projekt a neřekli „Takhle to bude vypadat"?
Přesně. Když mě viděli projektant a stavař, byli ze mě nešťastní. Plán se dělal od stolu, bez praxe. Nic jsem jim neodpustil. Věděl jsem, že jakmile se jednou psinec předá, už s tím nikdy nikdo nic neudělá. Dělal jsem to pro psy a pro kolegyně, aby měly snazší práci.
Jednou jsem tam přišel, když se stavěl barák pro personál, a divil jsem se, proč bylo okno do ulice a ne do psince. Řekli mi, že jak je to nakreslené, tak to staví. Jenže oni měli ten plán obráceně. Okno museli nakonec zazdít a do psince ho probourat.

Zřejmě jste odvedl skvělou práci, protože na útulek vzpomíná i Marta Kubišová.
To je pravda. Byl jsem nedávno na jejím koncertě. Poznala mě, hlásila se ke mně, pozdravovala i kolektiv. Nechci se chválit, ale nasadili jsme vysokou laťku.

Je nějaký pejsek na kterého rád vzpomínáte?
Bojar. Toho jsem vypiplal. Byl týraný. Tenkrát jsme ho převáželi z kotců městské policie. Vyváděla ho kolegyně a nemohla ho udržel. Bojar přeskočil auto a narval policajtku do křoví. Byl hrozně vystresovaný.
A pak Babča, takový strakonický talisman. Měla být v písku utracená. Tady jsme jí prodloužili život.
A taky Adam. Občas štípl jak Jitku Zdychyncovou, tak Sašu Auterskou. Zjistilo se, že má řetízkový obojek zarostlý do krku.
Nejhorší pro mě ale bylo to, když jsme je vypiplali a pak šli do adopce. Ty smutné oči. Jako kdyby říkaly „Už mě zase někam dáváš?" Přiznám se, že jsem chlap, ale měl jsem kolikrát slzy na krajíčku.
A nebo, když se musel nějaký pes utratit, kolegyně utekly a já tam zůstal s doktorem sám. Byly to však výjimečné případy. Vždycky jsme dělali maximum.

A našel se nějaký pejsek, který vám dal opravdu zabrat?
Byl tam ridgeback křížený s dobrmanem. Mohl jsem ho vodit jenom já. Vždycky se těšil na procházku, ale když jsme se vraceli, tak už pobroukával, do kotce se mu nechtělo. Museli jsme ho lákat na na piškoty.
Nerad vzpomínám i na křížence novofoudlanďana s pitbulem. Měl asi čtyřicet kilo. Policie ho k nám přivezla uspaného. Asi po deseti dnech mi paní Auterská povídá, že na ně vyjíždí a na mě ne, tak ať ho vyvedu. Tak jsem ho vyvedl a prošli jsme v klidu celé zahradnictví. Když jsem ho vracel do kotce a sehnul se k němu, že mu vypnu vodítko, skočil mi do obličeje. Instinktivně jsem tam vrazil ruku a on se mi do ní zakousl. Jak jsem kopl do břicha, aby mi tu ruku pustil, zakousl se mi do kolena. Ale to z něj udělali lidi, ti psi to v sobě nemají.

Zmiňoval jste Bojara. Víte o něm něco?
Vím. Má ho můj kolega z kasáren. To je krásný příběh. Oni prakticky koupili kvůli psům barák. Bydleli v bytě. Paní se do Bojara zamilovala, chodila tam za ním. Nakonec si vzali hypotéku a koupili domek na samotě. Bojar se má královsky, strašně se tam vyrovnal. Měl těžký život. Kdybych ho neznal, neřekl bych, že je to on. Přibyla k němu týraná fenka z útulku, ta se má taky dobře.

Sledujete příběhy pejsků?
Když jsem odtud odešel, dal jsem si krédo, že už tam chodit nebudu. Holky to zvládají, když potřebují, zavolají. Byly to dobré žákyně.

A vy dobrý učitel.
To nevím, to musí posoudit ony a jiní. Samochvála smrdí.