Pane doktore, moc vám chci poděkovat. Zachránil jste mi kdysi život a troufám si říct, že už jsem na tomhle světě o deset let déle. Díky vám mám srdce, protože sám máte velké srdce.

Kde tato slova zazněla? V pondělí v Kapitulní síni strakonického hradu od Miloslava Trégla, kterému od roku 2005 bije v hrudi srdce jiného muže. A směřovala k jinému muži kardiologovi strakonické nemocnice, lékaři a bývalému primáři Ivanu Švihálkovi. „Už v roce 2003 si mne ještě s primářem interny Ivo Horným vzali do péče a díky nim a jejich snaze jsem mohl v roce 2005 slyšet v mobilu slova z IKEMu: „Máme pro vás srdce. Jedeme pro vás."

Ivanu Švihálkovi za 50 let práce poděkovali nejen kolegové z nemocnice v čele s jejím ředitelem Tomášem Fialou, ale také náměstkyně hejtmana pro zdravotnictví Ivana Stráská a předseda dozorčí rady Václav Valhoda.

Se skromností přijal Ivan Švihálek gratulace a věcné dary. „Řekl bych, že mne moje práce naučila určité pokoře. Zdravotnictví jako takové udělalo za těch padesát let obrovský pokrok a transplantace srdce je v dnešní době na rozdíl od roku 2005 mnohem běžnější záležitostí," uvedl pro Strakonický deník mimo jiné Ivan Švihálek.

Ivan Švihálek přišel do strakonické nemocnice 11. října 1965, kdy byl služebně přeložen z Českých Budějovic. Byl u zrodu první koronární jednotky v Jihočeském kraji a ve Strakonicích byl průkopníkem v kanilaci centrálních žil. Jde o výkon, kde lékař napichuje centrální žíly a kardiologové se dostávají katetrem k srdci.

Postavil na nohy srdce, které klečelo

Pokud lze o někom říci, že zná zevrubně lidské srdce do jeho posledního místečka, vždy je to kardiolog. A pokud je tím kardiologem strakonický internista, milovník sportu a rozjímání Ivan Švihálek, je tato diagnóza více než jistá.

Letos 11. října uplynulo padesát let od okamžiku, kdy přišel coby mladý lékař do strakonické nemocnice z Českých Budějovic a kromě ročního odskočení na vojnu a devítiměsíčního praktikování na obvodu zde zůstal celou tuto dobu.

Za ty roky se z něj stal lékař, který je bez nadsázky symbolem Strakonic i místní nemocnice. Stejně jako jména doktor Hloucal nebo doktor Cvrček.

Když vám Miloslav Trégl děkoval, že díky vám a primáři interního oddělení Ivo Hornému získal srdce, vybavil jste si jeho příběh?
Určitě. To bylo poprvé, kdy jsem předepisoval takový zázračný lék, který srdce postavit na nohy, protože srdce Miloslava Trégla už klečelo. A tenkrát se vše podařilo, srdce zareagovalo. Šlo o takovou přemosťující léčbu, která mu umožnila, že se dočkal transplantace srdce.

Dalo by se spočítat kolika lidem jste takto pomohl?
Budete se divit, ale moc jich nebylo. Já jsem pomáhal zjišťovat našim kolegům vhodné kandidáty na transplantaci.

I to je ale obrovská pomoc.
Na to jsou především daná kriteria, která jasně určí kandidáta. Ti jsou pak na čekací listině transplantačního programu. Takových pacientů bylo tenkrát asi pět, teprve pak se to rozjelo. Bohužel, někteří si toho nevážili a nedodržovali životosprávu. To ale rozhodně není případ pana Trégla.

Pane doktore, co se vám vybaví za těch padesát vašeho lékařského života?
Ohromné pásmo pokroku, který se v této době odehrál. K největšímu zlomu došlo v okamžiku, když se medicína spřátelila s technikou, elektrotechnikou a s technickými vymoženostmi, které jsou k dispozici, a s moderní farmakologií. Když jsem začínal, měli jsme ve skříňce pět nebo deset léků, nyní jsou jich tisíce. A tento pokrok umožňuje, že pacienti, kteří prodělali infarkt, neumírají v 55 letech, ale dožívají se osmdesátky.

I když jste svoji aktivní kariéru ukončil, přesto nehodláte pouze odpočívat a trávit čas procházkami a sportovním fanděním. Což je pro pacienty dobrá zpráva, že.
Ještě budu dvakrát týdně praktikovat na poliklinice v Blatné.

Záměrně jsem zmínil také sport, protože vy jste nejen neúnavný fanda, ale i znalec sportu a díky vám se malé Strakonice na konci 80. let zapsaly do sportovní historie také jako město, kde se hrála druhá nejvyšší mužská volejbalová soutěž. Ještě holdujete volejbalu?
To ano, ale jen na ligové a vyšší úrovni.

Co pro vás sport znamená?
Okamžiky, kde se sportovci jako lidé demaskují. Tam se projeví jejich povaha a schopnosti v přímé konfrontaci s ostatními. Je velice zajímavé pozorovat jak reagují a co od sportu očekávají. A když někdo opravdu umí, je radost se na sport dívat.