Kromě toho, že jsou matka s dcerou, mají také stejné životní poslání pomáhat lidem. Jejich osudem se stala charita. To ale zdaleka není to jediné, co mají Olga Medlínová a Olga Malásková společné.

Matka - Olga Medlínová

Olga Medlínová Odkdy se věnujete charitě, ať už dobročinně, nebo profesionálně?

Počátek mojí práce v charitě je úzce svázán s mojí sestrou MUDr. Jiřinou Oberpfalzerovou a tehdejší místostarostkou Strakonic MUDr. Jelenou Hálovou. Pracovala jsem jako redaktorka v Listech Strakonicka a psala mimo jiné o sociální oblasti. V rámci spolupráce mezi Strakonicemi a holandským IJsselsteinem byla MUDr. Oberpfalzerová vyslána do Holandska, aby přivezla poznatky o tamní péči o seniory. S MUDr. Hálovou se pro věc nadchly a začaly hledat cestu k uskutečnění holandského modelu. No, a já jsem o tom psala. Bylo to zhruba v letech 1997 1999. Problematika mě natolik pohltila, že jsem se rozloučila s prací v redakci a začala se naplno věnovat charitě. Tak jsme společně založily Oblastní charitu v březnu 1999.

Kdy docházelo ve vaší práci k největším změnám?

Tady se stále něco děje. Když si vezmete, že jsme začínali s deseti tisíci od pana faráře z Radomyšle a dvěma dobrovolníky, je to neuvěřitelné. Dnes máme kolem padesáti zaměstnanců v sedmi střediscích a roční rozpočet zhruba šestnáct milionů. Nejhektičtější dobou asi byly úplné začátky, prosadit, obhájit a rozvinout charitní myšlenku. Zabrat mi také daly povodně v roce 2002 a výstavba domova v Sousedovicích.

Jaký kus práce znamenalo uvést v život Dům klidného stáří sv. Anny Sousedovice?

Obrovský. Již v roce 1999 jsem našim holandským přátelům řekla, že jednou postavím takový domov, který bude opravdu domovem plným lásky a pochopení. Kde budou zvířata, hlavně pes, a kde se bude dělat velké množství aktivit. Dům plný smíchu a zpěvu. Tenkrát to byla fantazie. Když jsem pak začala shánět vhodné místo pro výstavbu či přestavbu, nikdo tomu nevěřil. Psala jsem projekty a žádosti jako o život. Když jsem měla prvních padesát tisíc na stavbu a předběžnou studii přestavby bývalé školy v Sousedovicích, vyrazili jsme do Holandska pro odborné rady. Jedině tam mě podpořili a věřili, že to dokážu. Tady mě mělo mnoho lidí za blázna. První peníze jsme získali na projektovou dokumentaci od nadace Výboru dobré vůle Olgy Havlové. Podmínkou ale bylo dodržet termín, který byl šibeniční. Dodnes obdivuji Ing. Kadaněho, se kterým jsme opravdu dřeli, aby se termín stihl a peníze nepropadly. A pak již to šlo ráz naráz. Přes Diecézní charitu v Českých Budějovicích jsme získali finance od italské a německé charity. Pomohli také naši holandští přátelé, sponzoři a opět VDV Olgy Havlové. Stavba mě stála polovinu nervů, ale stejně to bylo nádherné.

Vaše práce určitě hodně dává i bere. Co vám tedy přináší a v čem jsou její úskalí?

Krásné je splnit si sen. Charita je moje dítě a domov je druhé. Když jsem začínala, byla jsem obrovské hořící srdce, které se chtělo rozdat. Práce v charitě mě ale naučila více bojovat a vidět různé věci velmi reálně. Zvláště v době, kdy jsem vedla poradnu, poznala jsem, jak snadné je zneužít dobroty druhých. Jsem hrdá na to, že Charitní desatero, které jsem napsala v roce 1999, kdy jsme začínali s aktivitami v Domově důchodců ve Štěkni, platí dodnes a odpovídá dnešním trendům péče o seniory. Začala jsem jezdit na nejrůznější školení a udělala si také dvě školy. Usiluji o to, aby naše práce byla vysoce kvalitní a profesionální. Na zaměstnance mám ale ještě jeden zásadní požadavek. Musejí svoji práci milovat, pracovat i srdcem. Jinak to u nás prostě nejde. Nejšťastnější chvíle zažívám při zpívánkách, kdy se naši senioři smějí a jsou šťastní. Tady vidím, že má moje práce opravdu smysl.

A úskalí? Běžné pracovní starosti peníze, personál, úřední šiml a tak dál. Toho, co mi tahle práce dává, je ale daleko víc.

Bylo vždycky jasné, že vaše dcera půjde ve vašich šlépějích?

Doufala jsem v to. Jsme si hodně podobné, co se týká sociálního smýšlení, empatie a lásky k lidem. Dopadla stejně jako já. Nejdříve pracovala jako dobrovolník a pak ji to pohltilo.

Radila jste jí nějak nebo ji nějak směrovala v této profesi?

Pokud ano, nebylo to zcela úmyslně. Prostě mi pomáhala a začalo ji to bavit. Byla a jsem jí oporou stejně jako komukoliv z ostatních našich zaměstnanců. Začínala jako pečovatelka, pak hospodářka, dodělala si vzdělání a dnes je skvělá sociální pracovnice na domově.

Co pro vás znamená, že můžete s dcerou vlastně každodenně spolupracovat?

Je to skvělé, protože je velmi schopná a pečlivá. Dělá mi radost a profesně roste.

Jste si ještě v něčem podobné? Máte například stejné koníčky?

Máme jednoho velkého společného koníčka, a to je moje vnučka Karolínka. Jsem moc ráda, když mám obě holky u sebe. S dcerou také milujeme přírodu, cvičíme psy, máme rády kytaru a zpěv… Je toho zkrátka hodně.

Dcera - Olga Malásková

Co pro vás znamená, že děláte ve stejném oboru jako vaše maminka?

Pro mě je tahle práce posláním. To, že je mamka ředitelkou, není rozhodující. Moji volbu povolání to asi neovlivnilo. Vždycky jsem chtěla pracovat s lidmi a jsem ráda, že se mi to podařilo.

Čím u vás zájem o tento obor začal?

Byla jsem nejprve dobrovolníkem, pak pečovatelkou. Do Domu klidného stáří sv. Anny v Sousedovicích jsem nastoupila jako sociální pracovnice a hospodářka. Pak jsem si dodělala vzdělání a od té doby jsem výhradně sociálním pracovníkem.

A jak dlouho tuhle práci děláte?

Asi deset let. Obsahem mojí práce nyní je například přijímání klientů, ukončování pobytů, vedení osobních účtů a individuální plány. Jezdím také na místní šetření před přijetím nového klienta. Existuje pořadník žadatelů a vždy na základě toho, že se nám uvolní místo, zasedá komise. Pak se jede na šetření a rozhoduje se mezi dvěma až třemi, kdo z nich více potřebuje péči.

Máte zkušenosti i odjinud?

Od začátku jsem tady, ale jezdíme často na stáže i do jiných zařízení, kde získáváme poznatky a zkušenosti. Také se zúčastňujeme různých školení a vzdělávacích akcí.

V čem je podle vás tahle práce hezká a v čem naopak náročná?

Je hezké, když vidím úsměv našich lidí, a když jsem s nimi v přímém kontaktu. To mě naplňuje, to mi dává opravdu hodně. Nebo když máme klienta v opravdu svízelné situaci, například s domácím násilím, a podaří se nám jej pomocí poskytnutí služby zachránit. Dělá mi radost, když vidím, jak se tomu člověku ulevilo a jak rozkvétá. A co mi práce bere? Čas na rodinu a na mé koníčky. K těm patří hlavně můj pes. Jezdím také na dětský tábor. Práce s dětmi je pro mě určitě velké odreagování.

V čem jste s maminkou stejné a v čem se naopak lišíte?

Když zvedneme telefon, tak nám říkají, že máme stejný hlas. Povahu a životní hodnoty asi máme také hodně podobné. Na prvním místě je rodina a pak hned charita. Asi nebude moc toho, v čem bychom se lišily. Rozdíl je asi hlavně v životních zkušenostech. Především si ale spolu dobře rozumíme, máme stejný smysl pro humor a umíme se radovat ze života.