Povinná se bránila návrhem  na zastavení exekuce  Argumentovala, že i když podle ní již bylo celkově vymoženo 457 102 Kč, tj. více než 2,6 násobek jistiny, vzhledem k narůstajícímu úroku byla k 6. březnu 2012 vymáhána již částka 1 625 492,69 Kč.

Okresní soud ve Strakonicích její návrh v březnu 2012 zamítl. Konstatoval mj., že otázku výše úroků náleží posoudit soudu v nalézacím řízení. Exekuční soud je exekučním titulem vázán a není oprávněn jej přezkoumávat.

Nepoctivý obchod?

Krajský soud toto usnesení potvrdil a paní J. podala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (NS). Zásadní právní význam spatřuje mj. v řešení otázky „výkonu rozhodnutí, jenž je v rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy a svobodami, zásadnou přiměřenosti, obecně uznávanými pravidly chování, dobrými mravy, zásadami poctivého obchodu. Jinými slovy, zda je možné zastavit výkon rozhodnutí, jež bylo vydáno zjevně v rozporu se zákonem i právními zásadami a ukládá naprosto nepřiměřené plnění".

Uvedla, že podle ustálené judikatury je úrok ve výši 0,5 % denně v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zásadou poctivého obchodu, a proto nemůže požívat právní ochrany. Podle jejího názoru již soud v nalézacím řízení takový úrok neměl přiznat. Podle jejího názoru je nepřípustné, aby pod záminkou odlišnosti vykonávacího řízení od řízení nalézacího soudy připustily extrémně nespravedlivý výklad práva, jak je tomu v souzené věci.

Oprávněná k věci uvedla, že paní J. po nařízení exekuce v roce 2004 nejevila vážnou snahu o uspokojení její pohledávky a naopak své prostředky investovala do koupě pozemku a stavby nemovitosti.

NS předeslal, že dovolání je přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zejména je to tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně. V tomto případě tomu tak není, řekl NS.

Soudní praxe je jednotná v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Je jeho obsahem vázán a je povinen z něj vycházet. Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí.  Námitku, že výše úroků je lichvářská, mohla povinná účinně uplatnit jen v nalézacím řízení, řekl NS. Stejně tak jen v nalézacím řízení mohla namítat uznání dluhu z 15. února 2001. Důvod pro zastavení exekuce tak není, uzavřel loni v červenci. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání proto loni v červenci NS odmítl jako nepřípustné.

Nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že by její dluh byl již zaplacen. V uznání závazku z 15. února 2001 bylo sjednáno, že zaplatí pouze úrok z prodlení v zákonné výši, nikoli ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. K této tzv privativní novaci podle soudu došlo dříve, než byl exekuční titul vydán, a proto tato skutečnost nemůže mít již na zastavení exekuce vliv. Také toto uznání dluhu mohla povinná namítat jen v nalézacím  řízení. NS nepřisvědčil ani názoru stěžovatelky, že pohledávka je již promlčena - exekuční titul nabyl právní moci 21. 11. 2003 a návrhem na nařízení exekuce z 15. 6. 2004 došlo ke stavení běhu promlčecí doby.

Nespravedlivé soudy?

Paní J. proti tomu podala ústavní stížnost.

Namítala, že se soudy dopustily zřejmé nespravedlnosti, když poskytly ochranu nároku oprávněné, jenž je podle ní ovšem v rozporu s právem. Úrok ve výši 0,5 % denně (tj. 182,5 % ročně) je podle ní v rozporu s dobrými mravy a není ústavně konformní. Obecné soudy měly exekuci zastavit pro její nepřípustnost z důvodu rozporu s dobrými mravy,  resp. se zásadami poctivého obchodního styku.

Této námitce ÚS nepřisvědčil. Obecné soudy všech stupňů dospěly k závěru, že námitku rozporu přiznané výše úroků z prodlení s dobrými mravy v rámci exekučního řízení uplatnit nelze, neboť soud v exekučním řízení je exekučním titulem vázán.  Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že sám ÚS ve svých dřívějších nálezech v reakci na rozhodnutí nalézacích soudů  shledal, že takový úrok z prodlení je nepřiměřený (a jeho sjednání protiústavní).  Aplikace těchto závěrů na nyní posuzovanou věc proto není možná.

Pokud stěžovatelka v nalézacím řízení nevyužila možnosti uplatnit své námitky a nepodala proti platebnímu rozkazu odpor (s odůvodněním, že se tak stalo proto, že chtěla oprávněné vyjít vstříc a dluh zaplatit tak, jak jej morálně cítila), jednala v rozporu se zásadou „zákony jsou psány pro bdělé", a nyní tudíž nemůže očekávat, že by se jí ochrany jejích práv, o kterou se svým postupem sama připravila, mohlo dostat ze strany Ústavního soudu, uzavřel. Neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod paní J. a její návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. (II.ÚS 3276/13)