Hudba se stala Janu Řehořovi, který pochází z Katovic, celoživotním souputníkem. „Neřekl bych, že muzika je přímo smyslem mého života, ale důležitá pro mne rozhodně je. Tím hlavním smyslem je moje rodina – syn Martin a manželka Jarka," říká.
Oba pocházíme ze stejného městečka, ale troufnu si tvrdit, že poprvé jsem vás viděl až loni v prosinci v Kraselově při pastýřském troubení. Jak jste se k takové činnosti dostal a co vůbec pastýřské troubení je?
V Katovicích, a nejen tam, bývalo dříve pastýřské troubení tradičně spojeno s časem Vánoc, přesněji se Štědrým večerem. Tehdy u nás chodívala, ještě v 50. letech, o Vánocích dům od domu skupina hráčů – „pastýřů", kteří se postupně střídali ve hře pastýřské melodie, jež se lišila prakticky ves od vsi. Tato tradice, jak jsem už uvedl, se postupně vytratila, ale v Katovicích zůstal jeden z originálních nástrojů, který je nyní v držení paní Věry Kuncipálové, vdovy po dlouholetém katovickém kronikáři a spisovateli Karlu Kuncipálovi. A když je nástroj, stačí k němu sehnat hráče. Loni jsem ale hrál na trochu jiný typ nástroje zapůjčený od výborného muzikanta pana Režného z Volyně.
Mluvil jste i o různých nástrojích. Můžete k nim říci, z čeho
se dělají nebo jaké jsou typy?
Kdysi, když ještě existovali obecní pastýři, někdy nazývaní obecní slouhové, patřící k venkovské chudině – dnes bychom řekli, že byli sociálně slabší – krátili si dlouhé chvíle při pasení dobytka hrou na rozličné nástroje. Jedněmi z nich byly také pastýřské trouby. A protože byli chudí, zhotovovali si tyto nástroje většinou z toho materiálu, který se naskytl, takže dřevo (např. vydlabaný bez či kmínek smrku, viděl jsem také z lísky) nebo různé plechy, zvířecí rohy, nebo dokonce kombinace těchto materiálů. To se také týkalo nátrubků, pokud neměli
k dispozici trumpetový, křídlovkový či hornový.
Dřevěné nástroje bývaly před hrou máčeny ve vodě, třeba jednoduše ponořeny do potoka, aby se dřevo takzvaně „zatáhlo".
Dalším účelem pastýřského troubení, řekněme při výkonu povolání, bývalo dorozumívat se na dálku s okolními kolegy – slouhy. Specifická melodie sloužila jako „volací znak". Údajně i při vyhánění či shánění dobytka zvířata reagovala na troubení.
Mimochodem, u některých specialistů je možné nechat si vyrobit novou pastýřskou troubu, avšak tradice se
v tomto případě cení více. Můj kamarád Míra Čapek, učitel z Katovic, zrovna
v současnosti spolupracuje
s mistrem truhlářem na vývoji další generace katovických pastýřských trub. Už se těším na zkoušení a připomínkování těchto nástrojů.
Jak těžké je naučit se pastýřské troubení? Jde přece o regionální záležitost. Jsou k dispozici nějaké noty nebo zápisy?
Pro alespoň trochu zručného „žesťaře" by to neměl být problém. Tyto lidové nástroje jsou ale dost sveřepé a tónově „nahluchlé", takže dokáží při intonaci hráči poněkud znepříjemnit život. Existují různé národopisné a etnologické publikace, kde je možné nalézt notové zápisy pastýřských melodií i podle regionů. Dokonce jeden z našich předních trumpetistů – Josef Svejkovský – nahrál ve studiu pastýřská troubení na CD jako přílohu právě jedné takovéto publikace. Přirozeně hrál na originální lidové nástroje.
Jste zastáncem starých českých tradic – vánoční koledy, masopusty, vynášení Morany a další? A nebo jste i pro jejich moderní pojetí?
Tradice chovám v úctě, nesmí se z nich ale stát fraška. O adventu i o Vánocích bývá dost hraní. Jako mladší jsem chodíval i koledovat, hrát na půlnoční, zajímavá, už tradiční akce je vítání Zimní královny v Kraselově, letos
i ve Volenicích. Každoročně chodím hrát tak na dva masopusty, ostatně jako většina šumařů (tohle slovo vnímám pozitivně).
Když jsme domlouvali tento rozhovor, zmínil jste se, že smyslem vašeho života je hudba téměř bez rozdílu. Hrajete s Pootavskými trubači (POOT), ale i s bigbítovou kapelou. Kdy vaše láska k hudbě začala klíčit?
Neřekl bych, že muzika je přímo smyslem mého života, ostatně podobně vzletné až patetické fráze strašně nerad používám. Ano, muzika je pro mě důležitá a asi proto mi zabírá dost času. Bohužel právě na úkor onoho klišé – smyslu mého života, kterým je bezesporu moje rodina – hlavně roční „synátor" Martin a moje velice tolerantní a ve všech ohledech úžasná drahá polovička Jaruška.
Uskupení, ve kterých pravidelně či sporadicky v současnosti účinkuji? Je to docela pestrá a nesourodá směsice hudebních těles. Hraji klasickou dechovku v horažďovické kapele Otavanka, věnuji se mysliveckému troubení a lovecké hudbě v souboru Pootavští trubači ze Strakonicka, nevyhýbám se ani folku, ke kterému si občas „přičuchnu" v Originál Bandu (učitelský pěvecký sbor při ZŠ Komenského v Horažďovicích, kde pracuji), s harmonikářem Láďou Menšíkem a s bubeníkem Vendou Kotlíkem často hrajeme v podstatě „z koule" na různých akcích. Lidových muzikantů, se kterými se při hře setkávám, by bylo víc, někdy si člověk výborně zahraje i s muzikantem, se kterým se vidí prvně.
Co se týče tvrdší muziky – rocku a punku, rád si vyrazím vybít energii s volyňskou Marnou snahou, s plzeňským Žádným strachem, občas se „vyblbneme" i se znovu obnovenou punkovkou B.V.K., kterou jsme zakládali na Strakonicku už na střední. Zajímavá pro mě byla také spolupráce s plzeňským seskupením Adolpho&Band. Určitě jsem na někoho zapomněl, takže se omlouvám už předem.
Muzika je podle mě buď dobrá, nebo špatná a muzikant je tu proto, aby hrál lidem. Střídání žánrů proto není na škodu, spíš hudebníka obohacuje o zkušenosti i dovednosti, navíc různé styly vyžadují různé cítění.
K muzice jsem se dostal jako většina muzikantů přes ZUŠ Strakonice. Jeden kamarád to výborně vystihl: „Když jsem byl malej, přišli z hudebky do školky, že kdo hezky zazpívá, dostane čokoládu. Dostal jsem h… a narvali mě do hudebky." To nebyl sice zrovna přesně můj případ, ale je to dobrý bonmot. Hudební vlohy se u mě skrývaly ve zděděné genetické zátěži a navíc bratr mé babičky – Karel Brtek – býval známým trumpetistou. No a právě po něm byl první nástroj, na který jsem začal hrát. Dodnes mám trubky po strejdovi už jen jako relikvie na zdi.
Každopádně bylo často třeba zatnout zuby a cvičit, i když se mi někdy hodně nechtělo. Alespoň kondiční udržovací cvičení na nástroj je samozřejmě nutné pořád.
Hrajete pouze na dechové nástroje?
V patnácti měl člověk pocit, že „dechy zrovna nefrčí" – opravdu, kolem roku 2000 kluci moc „nefoukali do trumpet", teď se karta postupně obrací. Vzal jsem tedy do ruky baskytaru značky Jolana, prastarý to nástroj, který jsem si vypůjčil ve strakonické ZUŠce, pak jsem pořídil lepší nástroje a výsledkem byl vznik tříčlenné punkovky Špinavý děti 20. století, kde jsem, krom basování, taky zpíval. Skupina prakticky skončila, když jsme se rozletěli na vysoké školy, nikdy jsme to oficiálně nerozpustili, takže třeba se ještě uvidí . . . To byla asi největší dekadentně-art-punková „tvrďárna", ve které jsem působil. Zdravím tímto MUDr. Františka Stulíka a Jirku Červenku, toho času snad někde v Německu.
Basovou kytaru v současnosti prakticky beru do ruky, pouze když doprovázím vystoupení horažďovického O-Bandu.
Jste členem POOT, kde je na stránkách napsáno: Myslivecký trubač Jan Řehoř – jednička ve svém oboru!!!! To je velká pocta. Cítíte se tak? Jak těžké je stát se mysliveckým trubačem? A co znamená u vašeho jména v sekci Repertoár věta Znělky a skladbičky vlastní produkce?
Tak to je zajímavá otázka. Tenhle popisek je typická „Milošovina" – náš „hornmajstr" Miloš Vondrášek je výborný manažer i hráč souboru POOT a neustále se snaží posouvat nás někam dál. Pravdou je, že se mi podařilo v loňském roce zvítězit na národní soutěži mysliveckých trubačů v Konstantinových Lázních v kategorii Borlice – soli in B. Samotný soubor obsadil krásné 11. místo, což je v konkurenci mnoha výborných i „profi" hráčů nezanedbatelný úspěch.
Mysliveckým trubačem člověk musí být. A pokud se jím z nejrůznějších důvodů náhodou stane, nebývá to vždy úplně to pravé. Navíc hra na lovecké nástroje bez klapek klade na hráče nemalé nároky.
Na druhou stranu, muzikant se nemůže vymlouvat, že je pouhým trubačem. Při troubení se zpravidla odpouští jistá, když použiji eufemismu, neúplná profesionalita ve hře, zvláště pak, troubí-li se za každého počasí, ano, i při mrazech musí trubač na honu či naháňce fungovat.
Další úlohou mysliveckého trubače je ozvláštnění loveckých akcí a nositelství mysliveckých zvyků a tradic, což je další obsáhlý soubor znalostí i dovedností, které musí ovládat. Neuznávám ale trubače, kteří se díky troubení povyšují nad ostatní myslivce, šaškují v nažehlených uniformách s bílými rukavičkami a při svém výkonu lahodí spíše zraku, nežli sluchu. I někteří profesionální hráči, filharmonici se věnují mysliveckému troubení, hrají sice bezvadně, klobouk dolů, ale o myslivosti toho moc nevědí. Podle mě je třeba skloubit obstojný hudební výkon se znalostí i aktivním výkonem myslivosti, což není tak úplně jednoduché – to je pak ten pravý myslivecký trubač.
Občas do našeho repertoáru propašuji svou vlastní skladbičku, leč kolegové zatím moc neodhalili mého génia. Úpravy různých skladeb většinou zůstávají na mě.
Kam všude už jste se s pastýřským troubením nebo POOT dostal? Jaký je zatím váš největší zážitek?
Nejsem teď úplně schopen vybavit si zážitek ze hry nebo akce, který bych tak nějak okorunoval označením největší zážitek. Po Čechách jsem zavítal na nejrůznější místa, pravidelně vyrážíme s trubači na Slovensko, dělal jsem také něco pro bavorskou televizi.
Práce pro televizi nebo rozhlas je vždy zajímavá, asi jako každé nahrávání – živé či ve studiu, navíc média dokáží „udělat ksicht" – výborně zpopularizovat, bohužel i to, nad čím zůstává rozum stát. Cením si též svých zkušeností ze soutěží. Samozřejmě je fajn, když je plný sál, ale příjemné jsou i malé akcičky, kde jsou ti správní lidé, které mnohdy znáte, a vše je tak nějak srdečnější.
Co děláte, když zrovna nehrajete? Jak trávíte svůj volný čas?
Moje pravá profese je učitelství – literatura a historie jsou ale rovněž mými koníčky, takže někdy skoro nevnímám, kdy je co koníčkem a kdy už povinností. Naopak i závazky koníčků se stávají povinnostmi – ne vždy se chce jet na hru, o zkouškách souborů ani nemluvě. Takže se vše tak nějak prolíná. Někdy se stane, že vyrážím do světa s flintou na jednom rameni, s borlicí na druhém a na zádech mám trumpetu. V kufru auta se pak vše promíchá s rybářským nádobíčkem a je to.
Navíc jsme si nedávno pořídili temperamentní fenku německého krátkosrstého ohaře, teď jsou jí čtyři měsíce, což je také velký závazek. Takže, když se nad tím zamyslím, ten opravdový relax je vlastně zůstat doma s rodinkou, poválet se, pohrát si s potomkem, poštrachat se kolem domu, kde je pořád co dělat nebo si sám či se psem vyrazit někam do lesa nebo k vodě… A pak být celý nesvůj, jakto že není žádná akce, „nedejbože", aby byla volná sobota! Je to problém, vše je na úkor něčeho – muzika a další koníčky často na úkor rodiny. Snažím se, seč mi síly stačí, nějak vše postíhat, mám naštěstí velmi tolerantní a v mnoha směrech šikovnou manželku, za což jí budiž díky!
Kdybyste měl zvolit mezi těmito „výplněmi" výlet do přírody, četba, televize, spánek – co byste zvolil a proč?
Vezmeme-li v úvahu, že pojem „výplň" může být chápán jako synonymum ke slovu zbytečný, pak by to pro mě byla televize, ta u nás doma mnohdy běží naprosto zbytečně jako kulisa k nejrůznějším jiným činnostem. A spánku, toho se nám teď doma, hlavně díky našemu pišišvorovi, poslední dobou také moc nedostává, ale spánek není výplň – to je nutnost, někdy mám dojem, že spíš luxus.
Co vás v loňském roce nejvíce rozesmálo a co rozesmutnilo?
Rozhodně radostnou událostí číslo jedna bylo narození našeho Martina, který nás rozesmává a obšťastňuje prakticky pořád.
Pravidelně mě rozesmutňuje lidská blbost, jež metamorfuje do nejrůznějších podob a variant, čímž se stává snad už všudypřítomnou. Bohužel poslední dobou mám pocit, že blbost padá shora.
Máte nějaký svůj životní sen, který byste si chtěl splnit? A cíl pro letošní rok?
Můj životní sen? Může být pro někoho naprosto banální – jednoduše – pozorovat, jak synek Martin roste a jak se má k světu, eventuálně trochu ještě rozšířit řady Řehořů či Řehořových by taky nebylo na škodu. Cíl pro letošní rok? Zvládnout vše, co mě čeká, a pokračovat ve slibně rozjetých projektech.
Jan Řehoř se narodil 3. června 1982, pochází z Katovic, nyní bydlí – už skoro tři roky – v Kozlovicích (u Nepomuku).
Vzdělání základní a střední: ZŠ Katovice, Gymnázium Strakonice.
Vzdělání vysokoškolské: ZČU Plzeň (Mgr. – učitel – aprobace Čj/Dějepis, + specializace – metodik prevence rizikového chování; Bc. – archeologie.)
Rodina: manželka Jaroslava, syn Martin.
Zaměstnání: ZŠ Horažďovice.
Koníčky: hudba, příroda, myslivost, rybářství, historie, archeologie, literatura a četba.