Paralympiáda v Londýně: Nikdy neříkej nikdy

Martin Kovář je jedním z nejúspěšnějších českých paralympioniků. Z athenského bazénu vylovil v roce 2004 tři zlaté medaile, čtvrtou přidal o čtyři roky dříve v Sydney. Minulý týden byl se skupinou Jana Nevrkly již posedmnácté na soustředění ve Strakonicích.

Dobrý den, do Strakonic jezdíte už sedmnáct let, v čem Vám právě tento areál vyhovuje?
Především jsem jihočeský patriot, pocházím z Písku, takže mě to tu baví a vracím se domů. Navíc jsme to zde s mým kamarádem Janem Nevrklou jakoby objevili, výhodou je především to, že je zde ubytování, bazén a celý komplex v rovině. Aniž by to lidé za komunismu chtěli, povedlo se jim vytvořit pěkné prostředí s bezbariérovým přístupem. Dovedli jsme činnost ke konceptu, kdy vytvářímepodmínky pro handicapované sportovce, kteří by chtěli sportovat pro radost i vrcholově. Vracím se sem rád.

Vy jste s panem Nevrklou vymysleli novou metodiku pro postižené, v čem je nová?
Ona není ani tak nová, je především unikátní. Unikátní je v tom, že jsme se zabývali především tím, co ještě může člověk po úraze, nemoci nebo s vrozeným postižením dělat a co může využít. Většina odborníků se totiž zabývá spíše tím, co už handicapovaný člověk dělat nemůže. Začali jsme tedy vymýšlet metodiku, která využívá plaveckých technik a cvičení u nepostižených, a tu jsme aplikovali právě na tělo s handicapem.

Jaký byl vývoj této metody, jak dlouho vznikala?
My jsme vše zkoušeli vlastně na mém těle. Lidé s míšním poraněním nikdy takhle intenzivně neplavali. Unikátní jsme byli především s technikou plavání. Hlavně v Čechách, člověk s míšním poraněním totiž nebyl dříve vidět ve vodě vůbec. Dříve byli tito lidé bráni spíše s přístupem „raději do té vody nelezte, nebo se utopíte“. Řešili jsme také těžiště a polohu těla ve vodě, dýchání apod.. Proto trvalo vše relativně dlouho, ale pak jsme na to možná přišli, protože jsme začali vyhrávat a korunu jsme tomu dali třemi zlatými v Athénách. Poté nás začali brát vážně sportovní odborníci, ale i terapeuti a lékařská veřejnost. Medaile pro nás ale nejsou vším.

Věnujete se již také trénování. Jak se vlastně Martin Kovář cítí? Je to trenér, nebo sportovec?
Já si ještě netroufám trénovat, spíše se dívám kolem sebe. Sleduji tréninky, motivaci, výsledky českého paralympijského týmu. Někdy se tomu usmívám, ta doba je jiná, než když jsme dosahovali výsledků my. Pár věcí je přesto stejných. Stále se musí tvrdě trénovat, přemýšlet o tom sportu a dělat věci profesionálně. Ne jen profesionálně mluvit, jak tomu je občas nyní. Na druhou stranu jsem rád, že plavecký sport nadále oslovuje tolik lidí, kteří se v bazénu scházejí. Nemáme problémy s poptávkou. Ale abych se vrátil k otázce- nemám ambice trénovat, zatím mě baví se kolem těchto věcí jen pohybovat a podílet se na vývoji metodiky a občanského sdružení Kontakt bB (rehabilitace, sport bez bariér).

A do budoucna myslíte, že se to třeba změní?
Na to není moc času, já jsem trošku změnil některé věci v životě poté, co jsem přestal chodit denně do bazénu. Začal jsem se věnovat práci a rodině. Mám partnerku a patnáctiměsíčního syna. Začal jsem více jezdit na handbiku – kole, poháněném rukama – abych nezlenivěl. Například přes zimu šlapu doma na válcích a nečekám hodinové zácpy po Praze k plaveckému areálu. Snažím se čas šetřit. Nicméně s Janem Nevrklou konzultujeme sportovní management i věci například kolem té metodiky, kterou neustále vylepšujeme.

Je v týmu pana Nevrkly, se kterým úzce spolupracujete, nějaká naděje, která by mohla zopakovat vaše úspěchy ze Sydney a z Atén?
Naděje určitě jsou. Vždycky je potřeba jmenovat například plavce, kteří zůstali na naší straně ve sporu s paralympijským výborem a vytrvali. Nadále má špičkovou výkonnost například Kateřina Lišková, která se nemohla účastnit paralympiády v Pekingu. V tuto chvíli je ve Francii na soustředění. Stejně tak cyklista s jednou nohou Michal Stark, který také dosáhl vynikajících výkonnostních parametrů, ale paralympiády se nemohl pro svůj názor zúčastnit. Tito lidé mají můj obdiv, ale vyrůstají zde i mladí, které sport baví a jednou třeba budou dosahovat špičkových výsledků. Je ale třeba se vrátit k počátku, že to neděláme kvůli výsledkům a medailím. Plavání je dobrá součást sportovního života pro handicapovaného člověka. Pokud to někoho začne bavit, začne polykat kilometry a půjde výkonnostně nahoru, to je věc druhá. Budeme z toho mít radost, ale k tomu vede dlouhá cesta plná ohromné dřiny.

Vy jste omezil plavání a začal jste jezdit na kole, proč jste zvolil zrovna cyklistiku?
Možná jsem potřeboval trošku ven, ono jezdit v JČ kolem rybníků je také moc pěkné. Baví mě také ujíždět cyklistům, kteří do toho šlapou nohama. Je to něco jiného než bazén- kachlíky jsou stranou a je tady příroda, stromy atd. Já se bojím jezdit po frekventovaných silnicích. Stále je zde ale dost silnic, které mají kvalitní povrch a není na nich takový provoz. Navíc já pohyb potřebuji a cyklistika se dá provozovat také v zimě doma na trenažéru. Jinak je člověk na vozíku v zimě, pakliže není handicapovaným lyžařem, dost omezen. Proto je cyklistika ideální.

Jaký rozdíl je mezi plaváním a cyklistikou u handicapovaného sportovce?
Samozřejmě se mi chce říci, že jedno je na suchu a druhé je na vodě. Ale pohyby třeba v ramenním pletenci jsou podobné, na rozdíl od posiloven nedochází k opotřebování. Z posiloven mě dříve bolela ramena, klouby, lokty- z tohohle mě nebolí nic. Je to docela přirozený pohyb, přestože dost lidí říká, že šlapat kolo rukama je kravina. Není to špatné a jede to rychle!

Vy jste se začal věnovat také rybaření, máte v něm nějaké ambice?
Já jsem chytal ryby docela dlouho závodně a nyní chodíme celá rodina. Jsem rád, že se tomu věnuje i má partnerka. Nicméně je pravda, že jsem trochu ctižádostivý a občas se vydám na nějaké závody. V handbiku mám vzor, je jím Zbyněk Švehla a mě těší, že už mu na rovinách stačím. Ještě mám ale velké rezervy, protože některé kopce mne zlomí. Cyklistika pro handicapované funguje stejně jako všude jinde- jízda v háku atd. Jezdí se ve třech skupinách podle postižení od A do C. Handbike je velmi rychlý, cyklisté s největším postižením dosahují průměrné rychlosti nad 30km/hod. Mě to baví, takže se občas svezu na nějaký závod.

Plánujete ještě další paralympiádu?
Nikdy neříkej nikdy, ale já si myslím, že ne. Mě baví jezdit po Evropě po pěkných závodech. Celé paralympijské hnutí má spousty podivných myšlenek, se kterými se již neztotožňuji. Rád jezdím půlmaratony a maratony ve velkých městech, která mají úžasnou atmosféru. Jede tam 180 lidí na handbiku a to je moc pěkné. Určitě daleko lepší, než byla paralympiáda v Pekingu. Předminulý týden jsme byli v Lounech na evropském poháru, což je největší závod v Čechách, a moc se mi tam líbilo. Byli tu handbikeři z celého světa včetně Američanů. To byla veliká atrakce a myslím si, že se blíží doba, kdy se lidé přestanou ptát: „Pane, proč jedete vleže?“.

PAVEL PUBAL