České Budějovice – Smečař Jihostroje České Budějovice Peter Pláteník prošel mnoha evropskými kluby. Aktuálně na čtyři roky zakotvil v českobudějovickém Jihostroji. Za první polovinu roku má zážitků na rozdávání. Pomohl Jihostroji k postupu do čtvrtfinále Poháru CEV, prožil si ale také nepříjemné chvíle na marodce. Zranění zad výrazně ovlivnilo jeho výkonnost. Jak ale bylo vidět při nedávném utkání Ligy mistrů proti Berlínu, přihrávající smečař už je zdravotně fit a může se těšit na další souboje.

Ten s Ankarou ve čtvrtfinále pro vás bude hodně pikantní, v Turecku jste hrával…
Samozřejmě je znám, je to nejpříznivější soupeř, kterého jsme mohli dostat. Je velká naděje na postup. Tento turecký tým nemá takový rozpočet jako ostatní přední týmy v turecké lize, nemohou si dovolit hvězdy typu Miljkoviče a tak dále, ale zase vedení klubu funguje dobře, což je vidět i na minulé sezoně. Za dobrou cenu umí nakoupit a složit dobré družstvo. Nebude to jednoduché, ale šance je.

Veřejnost málo ví, že váš bratr se věnuje tenisu, i vy jste začínal na antukových kurtech?
Bratr je o pět let starší než já. Odmala začínal s tenisem, se kterým jsem začínal i já.

Když jsme se dostali k začátkům, kdy jste poprvé začal s organizovaným sportem?
V pěti letech.

S tenisem?
Ano. S bratrem. V zimě jsem ale hrál hokej. Oba sporty jsem hodně střídával.

Jak dlouho se kombinace dvou sportů dá zvládnout?
Já to vydržel do čtrnácti. Moc jsem se nikam neposouval, až pak jsem potkal volejbalového trenéra Petra Judu, on si mě vyhlédl v Havlíčkově Brodě v dorostu a pak to už šlo strašně rychle. V šestnácti už jsem hrál za muže v Havlíčkově Brodě.

Havlíčkův brod, při vší úctě k tamním volejbalistů, nepatří mezi elitní české týmy, kdy jste se objevil v extralize?
V osmnácti mě draftovala Odolena Voda, tam jsem vydržel tři krásné roky. Tehdy ještě byla povinná vojna, a tak jsem si tam také odsloužil civilní službu.

Pak už vás také zlákalo zahraniční angažmá?
Po třech letech jsem konečně mohl vycestovat, prvním klubem, za který jsem za hranicemi hrál, byl Noliko Maaseik v Belgii.

Když se vrátíme ke sportovní křižovatce. Proč vyhrál volejbal nad tenisem?
Vyrůstal jsem jen s matkou, rodiče jsou rozvedení. Bratr vyrůstal s otcem. Kdybychom zůstali pohromadě, asi by i v mém případě vyhrál tenis. Táta hodně pracoval s bráchou, mně bylo o pět míň, já se k nim nemohl připojit, protože jsem na to byl ještě moc malý. Kdyby zůstala naše rodina pohromadě, možná bychom s bráchou hráli dobrého debla.

O Belgii jsme už mluvili, kudy vedly dál vaše kroky volejbalovou Evropou?
Angažmá v Noliko Maaseik mě nastartovalo. Byl tam skvělý trenér Švéd Anders Kristiansson. Nebylo to s ním jednoduché, byl to hodně agresivní trenér, nikomu nedával nic zadarmo. Kdo vydržel, posunul se o hodně dál.

Vy jste jeho metody zvládl?
Mně se to naštěstí podařilo a po dvou letech prožitých v Belgii, kde jsme hráli Ligu mistrů a byli jsme vždy do první osmičky, vyhráli jsme v Maaseiku ligu i pohár, jsem šel zasae dál. V Belgii si mě všimly i jiné kluby.



Po Belgii jste pokračoval s volejbalem v Řecku?
Pak jsem hrál v Panathinaikosu Atény. To je řecký velkoklub. Athény jsou krásné město. Pro mě byla řecká zkušenost výborná. Nastupoval jsem do klubu hned po letní olympiádě, město vypadlo opravdu nádherně. Po životní stránce jsem si to tam opravdu užíval.

A po volejbalové?
To bylo trochu divné. Fanoušci, jako jsou v Řecku, se jen tak nevidí…

Jsou bouřliví?
V uzavřené hale odpalují světlice. Tam byl takový kouř, že nebylo vidět na spoluhráče. Dělají různé výtržnosti, zasahuje policie, která je po zuby ozbrojená. Na palubovce vybuchovaly petardy. Když se jim něco nelíbilo, létaly na hřiště zapalovače, láhve. To už bylo dokonce i nebezpečné.

Máte na kontě angažmá v různých evropských zemích, také v Itálii, bylo to splnění určité mety pro volejbalistu?
Snem každého hráče bylo hrát italskou A1. To se mi povedlo. Itálie se mi ze zemí, ve kterých jsem hrál, líbila asi ze všech nejvíc.

Naučil jste si italsky?
Italsky umím. Italština se mi hned líbila, tak jsem se ji rád naučil.

A další jazyky?
Se slovenštinou a češtinou jich je dohromady asi šest. Díky zahraničním angažmá se člověk lecčemu přiučí.

Trenéři o vás často mluví jako o velké opoře reprezentačního týmu, co říkáte na téma reprezentace ČR?
Pro každého mladého hráče je obrovská výzva a čest reprezentovat Českou republiku. Dělal jsem všechno pro to, abych se do nároďáku dostal. Kolem roku 2001 to ale bylo trošku jinak nastavené, než je to teď.

Jak jinak?
U mladé generace je to teď trochu jiné. Za nás neexistovalo, že by člověk odmítl reprezentovat. Když přišla nabídka, rozhodnutí bylo okamžité. Hráč tam nastoupil s hrdostí, ať se dělalo, co se dělalo. Do reprezentace každý šel rád, ať se platilo, kolik se platilo. Svoji roli hrálo i vědomí, že se člověk může dostat dál.

Jaké jsou vaše aktuální volejbalové cíle? Na co se v letošní sezoně upínáte? C jste dal sám sobě za konkrétní úkol?
Ještě nemám český titul. Za ty tři roky, co jsem hrál na Odolce, se nám nikdy nepovedlo ligu vyhrát. Do Českých Budějovic jsem přišel proto, abych vyhrál extraligu, a proto, aby se začalo něco uhrávat v Lize mistrů.

Na jihu Čech fandí v hale i dva tisíce fanoušků, co tomu říkáte?
I v reprezentačním dresu, když hrajete v domácím prostředí, dokážou fanoušci hráče skvěle nabudit. To je hodně důležité. Je to i ze druhé strany, když diváci začnou svůj tým pomlouvat, začnou křičet, pískat, je to strašně nepříjemné. Doufám, že ve zbytku sezony budou jihočeští fanoušci stát při nás, ať se děje, co se děje. Doufám, že se jim za to odvděčíme.