Jana Ašenbrennerová fotí radost, lidský úděl, ale i bolest a utrpení

Tady zvěčňuje osudy lidí. Umí to mistrně. Svědčí o tom ocenění ve věhlasné soutěži World Press Photo, které letos získala. „Doma jsem ale pořád v jižních Čechách. Mám tu rodinu a přátele," říká Jana Ašenbrennerová.

Vzpomenete, kdy jste poprvé stiskla spoušť fotoaparátu? Při jaké příležitosti to bylo?
To už si přesně nevzpomínám. Vím, že jako dítě jsem někdy používala fotoaparát, který jsme měli doma, tu a tam jsem něco vyfotila na rodinných dovolených. Fotografování pro mě ale začalo mít hlubší význam až později, v době, kdy jsem odjela do Spojených států. Z důvodů tehdejší jazykové bariéry jsem hledala alternativu. Anglicky jsem v té době téměř nemluvila, a tak mi fotografie byla v začátcích nástrojem ke komunikaci. Chytlo mě to a pak už jsem 
u focení zůstala.

Co rozhodlo o tom, že se z fotografování coby koníčku stane profese?
Vše tak nějak vyplynulo samo, intuitivně. Začala jsem fotit z důvodu frustrace 
z mluveného jazyka a pak 
ve focení pokračovala dál. Bavilo mě to, a když jsem se později na univerzitě začala věnovat žurnalistice, tak už vše samo vyústilo v mou profesi. V té době jsem si ani jinou možnost nepřipouštěla.

Je pro vás teď fotografování  pouhou rutinou, kterou jste zvládla díky studiím, nebo se stále učíte lépe zacházet s fotoaparátem?
Focení pro mě v žádném případě není rutinou. Stále se učím. Technologie mě baví, ale jde rychle dopředu, a tak tu máme neustále nové vymoženosti, zařízení a programy, které je třeba se naučit. Je to nekončící proces.
Studium ve mně nastartovalo kreativitu, zájem o tvorbu, schopnost vlastního vyjádření. Dalo mi znalosti a poskytlo zkušenosti, bez kterých bych dnes svou práci vykonávat nemohla.
Do určité míry to může být bráno jako předpoklad 
k úspěchu, ale myslím si, že vystudovat školu samo 
o sobě úspěch nezajistí. Důležité je, jak člověk se vším naloží v praxi. Zapotřebí je určitě i silná disciplína, vytrvalost a schopnost vyrovnat se 
s tím, když se nedaří. Nevzdávat to, dokázat si jít dál 
za svým a nenechat se ničím 
a hlavně nikým odradit. Věřím, že klíčem k úspěchu je upřímný zájem a vášeň pro to, co člověk dělá. To je to, co se 
v učebnicích nepíše a co vás ve školách nenaučí.

Sváděla jste, podobně jako mnoho dalších profesionálních fotografů, vnitřní boj, zda opustit analogovou techniku 
a přejít k digitálním fotoaparátům? Nebo už jste rovnou začala pracovat s digitály?
Já jsem analogovou techniku ráda a bez boje opustila. Prvních pár let jsem fotila 
na analog, vyvolávala jsem si vlastní fotky v komoře a měla tehdy i stáž u jednoho uměleckého fotografa, který se zabýval mixováním médií a velkoformátem. V té době mě to bavilo, leccos jsem se naučila a vyzkoušela.
Když jsem ale začala svou práci směřovat k dokumentu, žurnalistice, byl digitál mnohem praktičtější volbou. 
V naší profesi je jednou z priorit i rychlost, co nejrychlejší zprostředkování informací. 
A to digitál umožní snáze než analog.

Dokumentujete humanitární činnost neziskových organizací v Africe a Asii, za sérii snímků ze života gayů v Kongu jste dostala čestné ocenění v kategorii Každodenní život na letošní soutěži World Press Photo. Nacházíte v chudších oblastech planety snadněji objekty k fotografování než ve vyspělých civilizacích?
Mě zajímají příběhy lidí tam, kde se právě nacházím. Některá témata, co mě zajímají, mohou být specifická pro určitou destinaci, ale jinak mám projekty rozpracované nejen v Kongu, ale i v Čechách 
a v San Francisku – už z dob, kdy jsem na mise do zahraničí ještě nejezdila.
Zmínila jste, že ráda zaznamenáváte příběhy lidí. Vybavíte si nějaký, který vás hodně zasáhl?
Příběhy, které dokumentuji, 
a lidé, s nimiž  díky tomu trávím čas, se mi vždy vryjí do paměti. Lidi díky své práci docela dobře poznám, a tak mě pak zajímá, jak se jejich životy dále vyvíjejí. I když dokument je už u konce. Momentálně mám stále na mysli příběh kluků homosexuálů 
z Konga.
Jejich situace je velice dramatická a speciálně hlavní člen organizace na podporu gayů ve městě Bukavu neustále čelí útokům. Už několikrát téměř přišel o život, byl brutálně zbit a znásilněn, dovlečen do vězení z důvodů své sexuální orientace. Věci došly tak daleko, že aby si zachránil život, musel svou zemi opustit.  I nadále mu někdo vyhrožuje smrtí a ve svých 26 letech už zažil brutalitu, kterou si mnoho z nás neumí představit. Jsem s ním pravidelně 
v kontaktu a snažíme se řešit jeho momentálně velice křehkou situaci s asistencí humanitárních organizací v Ugandě. Cílem je získat pro něj azyl pokud možno na jiném kontinentě. Tohle vše je ale velice pomalý a komplikovaný proces. Běh na velmi dlouhou trať. Doufejme, že nynější hojná publicita díky World Press Photo pomůže vše urychlit.

Co obecně nejraději fotografujete?
Nejraději fotím lidi. Baví mě portréty, ale hlavně dlouhodobější, hloubková reportáž. V mé práci dominují sociální témata, problematika týkající se menšin a žen. To je to, co mě zajímá a s takovými projekty pak trávím nejvíce času. Snažím se lidi pochopit a co nejvěrněji zachytit jejich příběhy. Radost, veselí, lidský uděl, ale mnohdy i bolest 
a těžké utrpení.
Kolik času trávíte v souvislosti se svou profesí na cestách? Není to někdy nebezpečné?
Cestuji často, a tak čas trávený v letadlech a na letištích bývá úmorný. Některé cesty mohou obnášet více rizika než jiné. Demokratická republika Kongo je bezpochyby zemí 
v mnoha směrech náročnou. V době mých předchozích dvou misí zde byl aktivní konflikt, a tak bylo obtížné se v některých oblastech pohybovat. To řeším tak, že nic nepodceňuji, snažím se na cestu dobře připravit, být podrobně informovaná, znát aktuální situaci a alespoň základy místního jazyka. A vědět, jaká pravidla je nutné respektovat, aby se člověk mohl v zemi co nejbezpečněji pohybovat.

Má to česká fotografka těžké, když se chce prosadit ve světě? Vytyčila jste si už na začátku své kariéry cestu k úspěchu, kterou byste se chtěla vydat? Nebo považujete profesní úspěchy spíše za náhody?
Myslím, že je důležitější, co člověk umí, koho svou prací zaujme a osloví než to, odkud pochází. Já jsem si svou cestu neplánovala. Měla jsem vztyčené určité body, ale specifický plán jsem neměla. Myslím si, že úspěch si člověk nemůže naplánovat. Prostě jsem jednoho dne začala fotit, chytlo mě to a fotit jsem od té doby nepřestala.
Chtěla jsem vyprávět příběhy, dělit se o to, co vidím, zachytit vše způsobem, který mi je blízký. A to dělám v podstatě dodnes. Jedu si to svý. To, že jsem tím oslovila mezinárodní publikum, je velká motivace, velice si toho vážím.  Samozřejmě že jsou 
v tom také léta dřiny, probdělých nocí a velkého odříkání.

Pořizujete snímky i na dovolené, nebo si chcete od fotografování odpočinout?
Já naplno žiji tím, co dělám, 
a tak fotím v podstatě pořád. Bez fotoaparátu byste mě asi nezastihl, i když je to často jen ten v iPhonu. Na klasické dovolené už mnoho let nejezdím. Nedokážu moc relaxovat, 
a tak většinou „odpočívám" svým vlastním způsobem – aktivně. Nedávno jsem byla navštívit kamarádku na Maltě s tím, že si jedu odpočinout. Dopadlo to ale opět tak, že 
po asi 20 minutách, které jsem vydržela ležet někde u vody, jsem se sebrala, vzala techniku a šla fotit místní dostihy.

Přestože hodně cestujete, za svůj domov stále považujete jižní Čechy, Českobudějovicko. Jaká jsou zde nejvíce fotogenická místa?
Pro mě je už několik let nejvíce fotogenickým místem domov mého bratra Martina 
a jeho ženy Kateřiny. Prostředí, ve kterém žijí se třemi malými dětmi, má užasnou atmosféru a půvab.  Mým oblíbeným objektem k focení je také hora Kleť. Z Nové Vsi, kde bydlím, je na ni pěkný výhled, a tak ze svých pravidelných večerních procházek už mám docela obsáhlou sérii fotek právě tohoto výhledu 
v nejrůznějších světelných variacích. Čas v přírodě 
a na procházkách po okolí trávím ráda sama. Líbí se mi volný prostor – pole a lesy, louky, kde se můžu procházet bez toho, abych na každém kroku někoho potkala. A právě takových míst máme tady na jihu mnoho.