Kdo prošel před pár dny kolem smuteční síně na hřbitově Malsička, dost možná se podivil. Mohl spatřit zarostlého muže, jak uvnitř pochoduje kolem obvodových zdí a s fixou přilepenou na klacku kreslí dokola čáry.

Proti směru hodinových ručiček chodil nedokončeným volyňským kolumbáriem Tomáš Vaněk, držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ze síně totiž vznikla před dvěma lety hřbitovní galerie Nashledanou a 45letý umělec se takto porovnal s originálním výstavním prostorem. Během kreslení, kdy denně nachodil asi 30 kilometrů, hodně přemýšlel o smrti.

„Když se bavím s tátou, říká, že jsme generace, která neví co je smrt, protože lidé umírají v nemocnicích a nemáme kontakt s mrtvými. Je fakt, že něco takového cítím: když myslím na smrt, nevím, co si přesně představit – my ji vytěsnili a vůbec s ní nepočítáme,” přiznává Vaněk. Jenže jak stárne, myšlenky se k ní stáčí a on se cítí provinile, že jí nevěnoval pozornost, ačkoli je stále tak trochu kolem nás.

Symbolická myší díra

Snažil se najít jednoduchý vzorec, jak smuteční místo uchopit. Dekorativní princip výtvarníků, kteří síň zdobili před ním, je mu cizí. A tak začal chodit, čárou navíjet vlákno a snažil se zpomalit běh času. Záleželo mu na tom, aby to byla ryze mechanická činnost. Jen ve chvíli, kdy potřeboval čárování přerušit, vytvořil u země myší díry. „Díra je symbol, kde se čas zastavuje nebo posílá jinam. Alenka šla skrz králičí díru do jiných světů,” naznačil.

Dílo, jemuž dal název Particip č. 143 - Čas je čára je čas, může kdokoli dál dotvořit, a to až do 31. března 2012. Kdo se půjde do galerie podívat, musí si půjčit klíček v muzeu, kde dostane do ruky tyč s fixou. Začít lze kdekoli, skončit je třeba v některé z myších děr a podmínka je jediná: kreslit proti směru hodinových ručiček.

„Každý může zanechat svoji časovou stopu a je jedno, jestli to bude minuta nebo déle,” podotkl Vaněk. Zároveň se tak naplní to, co předesílá kurátor Jan Freiberg: dlouhá chůze po prázdné budově zdůrazní základní věci: lidské tělo, čas a prostor.
Sám Vaněk při chůzi poslouchal ve sluchátkách Stevea Reicha, průkopníka minimalismu. Mělo to ale zcela praktický důvod: mrzly mu uši a neměl čepici.
Kroky se mu však díky tomu dobře zrytmizovaly. „Je to až určitý druh meditace, čemuž moc napomáhá ta mechaničnost. Líbí se mi chůze a činnost oproštěná na podstatu,” doplnil umělec.

Vaněk o sobě říká, že je Jihočech. Narodil se v Počátkách u Pelhřimova, jeho otec pochází z Albeře u Nové Bystřice a sestra žije v Českých Budějovicích. A v krumlovském Egon Schiele Art Centru si lze do března 2012 prohlédnout jeho expozici z popraskaných balónků. Někdo v ní najde třeba dámské kalhotky. „Mám pocit, že je to docela sexy,” poznamenal Vaněk.